Další ředitel je u moci, tentokrát ve Spojených státech. Realitní magnát Donald Trump prokázal schopnost proplouvat úskalími nepřátelského prostředí a navyšovat svůj tržní podíl. Neměl za zády bývalého prezidenta, jako předtím George Bush mladší nebo Hillary Clintonová, za kterou nakonec proléval krev i současný prezident Barack Obama. Odvracela se od něj dokonce i jeho vlastní partaj. Na něco tak zůstal sám, na něco měl lidi. Nakonec ředitelsky uspěl, předtím v podnikání, teď v kampani. A na tyto ředitelské schopnosti se začaly zaměřovat první úvahy o tom, jaký asi bude prezidentem.

Moc času na to nebylo. Mírná převaha volebních preferencí Hillary Clintonové, jak ji vykazovala většina průzkumů, se až během prvních volebních hodin měnila v drtivou volební porážku, která zasáhla dokonce i některé státy Středozápadu, někdejší pevnosti Demokratů. Neúspěch Clintonové – a prezidenta Baracka Obamy - je podtržen i vítězstvím Republikánů v obou komorách Kongresu. Spojené státy teď budou jednobarevné, to tu už dlouho nebylo. Na této porážce však má částečně podíl i volební matematika, která koncentrovala voliče Demokratů do volebních obvodů a ve většinovém systému tak snížila dosažitelné počty volebních mandátů.

Ale Trumpovo vítězství není tak jednoduché, nevíme, jak bude prezident s Kongresem ladit. Vítězství samotného Donalda Trumpa je porážkou vedení jeho vlastní strany, která se od něj distancovala. Je porážkou její základní ideologie na principech „volného trhu“ a „růstu“. Je protestem proti proradnosti establishmentu, do kterého nám pomohly nahlédnout Wikileaks. Vynesly sice interní zprávy jen z tábora Clintonové, ale podobně to nepochybně vypadalo u republikánských soupeřů Trumpa v primárkách – před bankéři se slibuje něco jiného než z volebních tribun.

Trump mohl uspět s podstatně nižšími náklady na reklamu a mediální manipulace hlavně díky tomu, že otevřeně vyjadřoval obavy lidí, žijících z běžných pracovních příjmů. Honba největších korporací za nižšími náklady, která vyváží produktivní kapacity do laciného zámoří, odvezla ze země i kvalitní pracovní místa. Další nekalou konkurenci lidí práce představují imigranti, často nelegální.

Nelze věřit politice, která se holedbá hospodářským růstem, ze kterého zbytek Američanů nic nemá. Nelze se nechat uchlácholit statistikami o nízké nezaměstnanosti, když zahrnují i nejisté částečné úvazky, brigády a občasnou práci za minimální mzdy. Mediální mzda čtyřicet let stagnuje. Už nelze akceptovat žádné další výmluvy, proč je to pro „ekonomiku“ výhodné. Pro „ekonomiku“ možná ano, ale pro lidi, kteří ji tvoří, ne.