Škoda, že to nelze říci častěji, ale změny, které čekají české zemědělství, budou k lepšímu. Strategický plán Společné zemědělské politiky, který nový ministr zemědělství Zdeněk Nekula ((KDU-ČSL) na poslední chvíli předělává, poprvé trochu zasahuje do stávající praxe, pro kterou bylo charakteristické drancování půdy obří technikou, likvidace biodiverzity a zamořování spodních vod pesticidy a dalšími toxickými odpady. Nezachrání to, chtělo by to víc, ale pořád je to lepší než pokračovat po starém.

Hlavní změna spočívá v tom, že více peněz půjde menším podnikům, neboť zhruba čtvrtina podpory na plochu půjde podnikům do 150 hektarů. Stejným směrem míří zastropování podpory investic na 30 milionech korun, dosud to bylo 150 milionů korun, zároveň se zvyšuje finanční spoluúčast na 65 procent z 35 procent. Peníze pro ty menší budou tedy také o něco dostupnější. Ovšem menší podnik je v Česku pojem relativní. Průměrná rozloha českého půdního bloku je kolem 500 hektarů, zhruba desetkrát větší, než je evropský průměr. (ZDE)

Komu se zdá, že to s kritikou oligarchického českého agrárního sektoru přeháním , ať si přečte oficiální zprávy ministerstva o Stavu českého zemědělství. Ta poslední je za rok 2019.

Na obor se často kouká jen jako na bezvýznamný zlomeček HDP (1,6 %), přestože jsme z něj všichni živi. Ještě hloupější je však chápání jeho konkurenceschopnosti v podobě maximální produkce za minimální ceny. Přidaná hodnota mizivá, suroviny se vyvážejí a zpracovávají v zahraničí. Roku 2019 se zvýšil schodek agrárního zahraničního obchodu na dvacet procent, což čtěme nejen jako zvýšení existenční závislosti na dovážených potravinách, ale také na zahraničních cenách.