Zbyněk Fiala: Zelené investice

Šestice zemí Čína, Německo, Spojené státy, Indie, Francie a Velká Británie nabízí největší, nejdynamičtější a nejpočetnější zelené projekty spolu s příznivým podnikatelským prostředím. Pokud si tedy někdo myslí, že zelené investice jsou krátkodechá bublina, která praskne, je to nejspíš někdo, kdo v nich vidí konkurenta dostavby Temelína. Někdo, kdo by rád zastavil čas, aspoň do okamžiku rozhodnutí, ve kterém nemusí být klíčovým problémem jaderná bezpečnost (na tu by došlo později), ale především ekonomický smysl nové jaderné investice. Je tu nějaký? Sebemenší? Může se někdy investorovi při všech zvýhodněních jaderné energetiky vyplatit?

Do vzorečku teoretické návratnosti dostavby Temelína je třeba nastavit i pevnou výkupní cenu elektřiny, se kterou česká vláda koketuje. Co se však do tohoto vzorečku dosadit nedá, to je jistota, že elektřinu za tuto cenu někdo koupí. Výrobci základního elektrického výkonu (base load) v sousedních zemích mají problémy s odbytem, protože přednost dostal výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů. Cena silové elektřiny klesá - a jak jsme byli informováni na nedávné konferenci za účasti regulátorů z Německa, Británie a Rakouska - z některých zdrojů občas klesá dokonce pod nulu. Stane se to ve chvíli, kdy je síť nasycena elektřinou z upřednostňovaných obnovitelných zdrojů, takže klasické a jaderné elektrárny, které potřebují pokračovat ve stálé výrobě, musí zaplatit tomu, kdo jim najde dráty, kam svou produkci nasypat…

Jistě, je to politika, ale seznam zemí, které dnes nejvíc přitahují zelené investice, ukazuje, že to je velká politika. Je to politika, která má usnadnit start energetického přezbrojování největších ekonomik planety. Není menšinová a je tržní. Přesněji - je to uznávaná forma podpory nových technologií a z tohoto ohledu splňuje parametry tržní soutěže. Kdo ji ignoruje, koleduje si o prohru.

Koleduje si o prohru také z toho důvodu, že každá velká energetická investice představuje vlastně zásadní rozhodnutí na dlouhá desetiletí. Určí na dlouhou dobu dopředu, kam peníze potečou a kde budou chybět. Pokud se rozhodneme na desetiletí zdražit elektrickou energii zaručenou cenou pro jaderky a pokud investice do přenosové a rozvodné sítě soustředíme hlavně na jaderný program, zavádíme vlastně na jedné straně energetickou daň, zatímco na druhé straně zabráníme její stimulativní funkci. Bude to tedy perverzní daň, která nebude fungovat jako stimul pro hledání alternativ, ale pouze dusit ekonomiku. Hledání alternativ se zabránit nedá, ale bude dražší a obtížnější. Možná však i radikálnější, protože řešení vyjde ze soupeření s nepřátelským státem.

Když uvážíme, že Česko zatím vyváží elektřinu v objemu, která se prakticky rovná výrobě stávajících dvou temelínských bloků, a taky že spotřeba elektřiny v rozvinutých zemích klesá, vzrůstají pochybnosti o energetickém smyslu dostavby Temelína. Pokud jde o bezpečnost, řešení Westinghousu byl by to průlom. Přišli na to - aspoň teoreticky, - jak se obejít bez aktivně poháněného chlazení. Svěří je gravitaci, která nejde vypnout. Potud dobré. Fukušima se přece dostala do potíží výpadkem proudu pro chladící agregáty.

Ve Fukušimě však chyběla hlavně voda. Zmlklé agregáty přestaly hnát chladící vodu do reaktorů. Reaktory se začaly tavit nikoliv z nedostatku proudu, ale kvůli nedostatku vody.

Temelín a voda, to je také velice nevyrovnaná rovnice. Voda v Jižních Čechách totiž může být problémem i bez zemětřesení. Příklady vidíme jinde. Letošní historické sucho v Spojených státech a následující historicky nejrozsáhlejší bouře, jakou kdy území Severní Ameriky zažilo, se mohou stát běžným jevem. Globální klima se mění. Nejzřetelněji je to vidět v prudkém odtávání ledu v Arktidě. Letos byl znovu na rekordním minimu a do pár let by mohl led na konci léta úplně mizet. Znamená to snížení rozdílu teplot mezi tropy a pólem. Jedním z důsledků tohoto jevu jsou změny v motoru počasí, kterým jsou „jet streams“, tryskové proudy v horních vrstvách atmosféry. Přestaly mít pravidelný charakter, rozvlnily se, takže jednou ženou teplo k pólu, jindy dosáhnou chladem až do severní Afriky. A zpomalily běh, takže pokud nějaká extrémní situace vznikne, trvá dlouho. Bouřkové mraky narůstají do dosud neznámého rozsahu. Sucho trvá dlouhé měsíce.

Letní vedra a sucha mohou snížit průtok vody v dolní Vltavě, takže v Temelíně mohou nastat starosti. Počítají s nimi, rezervou je přehrada v Lipně. Pokud však nároky Temelína na vodu zdvojnásobí po dostavbě dalších dvou bloků, může to být mnohem napjatější. Všechnu vodu v řece a přehradě nemůžeme rezervovat pro jadernou elektrárnu. Pokud by nastala déletrvající nebo opakovaná sucha, voda z přehrady se rychle spotřebuje také na zavlažování polí. V jižní Austrálii jsem viděl přehradu, která byla takto vypita až do dna. Tohle riziko tu může vzniknout také. Řeka také může systematicky vysychat, pokud by oteplování zrychlilo oproti předpokladům, jak naznačují poslední měření. Vodu však budeme potřebovat, i když elektrárnu zavřeme. Chladit se musí i sklad vyhořelého paliva. To není problém na rok, ale pro spoustu generací. Dáme jim nějaký návod, co s tím? Nebo se spolehneme na to, že si od nás tou dobou už nikdo nic nevezme…

Ale ještě k cenám jaderných zařízení.

Francouzská společnost EDF v průběhu týdne oznámila zdražení výstavby tlakovodní jaderné elektrárny typu ERP ve Flamaville o další dvě miliardy euro na 8,5 miliardy euro (asi 212 miliard korun) v důsledku zdržení. Jsou zde budovány reaktory třetí generace. Ještě roku 2005 se počítalo s náklady výstavby ve výši 3,5 miliardy euro. Loni byla tato částka téměř zdvojnásobena na 6 miliard euro. Stavba už rok stojí a má být hotova podle upraveného plánu výstavby roku 2016, to je se čtyřletým zpožděním. Připomeňme, že Francouzi sekají jaderné elektrárny jako Baťa cvičky, jsou průkopníky jednotkového projektu, který se jen nepatrně přizpůsobuje místním podmínkám. Pravda, projekt Flamaville je poněkud jiný, větší a modernější. Podobný typ EPR se staví ve Finsku (pět let zdržení) a v jižní Číně (první blok by měl být hotov napřesrok). Ve Flamaville vstoupily do hry jak očekávané nové regulatorní požadavky, tak vlastní výzkum jadrné bezpečnosti, který se chce poučit z japonských chyb.

Obrovskou zkušenost Francouzů s výstavbou jaderných elektráren dokládá jejich 75 procentní podíl na výrobě elektrické energie v zemi. Přesto ani oni se nevyhnou zdražením a zdržením. Také Francouze přiměla Fukušima k novým úvahám o roli jaderné energetiky a chtějí snižovat její podíl o třetinu.

Pokud jde o samotné zdržení a zdražení výstavby jaderné elektrárny bez ohledu na Fukušimu, je to světový standard. Nejspíš nenajdeme jadernou elektrárnu, kterou by to nepotkalo. Dokonce ani v Temelíně. Představa, že někdo zaručí termín a cenu dostavby spadá do kategorie - „nikdo vám nedokáže slíbit, to co já“.

Zdržení jsou vlastně signálem řádné a seriózní výstavby. Ve Flamaville se zasekli na tom, že našli chyby na podpůrné konstrukci reaktoru (konzole, píší v Le Monde). Obrovský objekt z oceli musel být demontován a bude nahrazen novým. Kdyby ho tam nechali, třeba by se to dalo ustát. Až něco takového potká dodavatelskou firmu, která by si měla k nákladům na odstranění, výrobu a výměnu vadného prvku ještě přičíst děsivé pokuty za zdržení, bude o takovém kroku hodně přemýšlet. Mohla by si říci - jestli se v elektrárně někdy něco stane, jistě se stane něco jiného, sokl přece nevybuchne. (Jenže na špatném soklu se to snáze sesype.)

Také další centralizovaná energetická technologie utrpěla ztráty. Opuštěny byly všechny letošní projekty ukládání oxidu uhlíku do podzemí (sekvestrace - CCS), které žádaly o evropskou podporu. V minulých dnech překvapivě oznámil ArcelorMittal, že „pro značné technické potíže“ končí s projektem Ulcos, který měl zachycovat oxid uhlíku z vysokých pecí v moselských ocelárnách Florange a potom jej převážet do podzemního úložiště u Verdunu. (Ocelárna samotná však nekončí, jak ArcelorMittal vyhrožoval. Nakonec došlo k dohodě s francouzskou vládou a slíbeny jsou jak modernizační investice, tak sociální dialog se zaměstnanci.)

Sekvestrace lákala i ekonomicky, že bude výhodnější než nakupování uhlíkových limitů (i když teď se jejich cena drží pod deseti euro, na třetině předpokládané úrovně). Projekt měl dostat dotaci 150milionů euro od francouzského státu a 240 milionů euro od Evropské unie. Pro podporu bylo vybráno celkem 8 projektů CCS, z toho jeden v Polsku, dva v Nizozemí, jeden v Itálii a čtyři v Británii. Tato cesta tedy zřejmě zatím není schůdná.

Na internetových stránkách Heinrich Böll Schiftung se objevila elektronická kniha Clean Break od amerického autora Osha Grey Davidsona, která je nadšeným popisem energetické transformace v Německu. Co ho zaujalo nejvíc, to je široká národní shoda o přechodu k co největšímu podílu obnovitelných zdrojů (Energiewende). Je to proto, že tlak na obnovitelné zdroje začal - po Černobylu - zdola. Dnes vlastní 65 procent obnovitelných kapacit rodiny a obce. Zejména obecní energetická družstva se osvědčila. Představují finanční zdroj, který může v místní ekonomice ještě víckrát oběhnout, zatímco dříve přicházely do obce jen účty za elektřinu a znaly tam tedy jen odtok peněz z regionu. Podobně uvažují Rakušané nebo Britové. Zároveň se tím brání před růstem cen fosilních a jaderných zdrojů.

Němečtí politici neuvažují pouze o rostoucích sloupečcích instalovaného výkonu větrných, solárních nebo biomasových zdrojů, ale počítají také s proměnou přenosové soustavy tak, aby dostala zelenou energii bez problémů ke spotřebitelům, připomíná z konference zahraničních energetických podnikatelů a regulátorů v Praze propagátor obnovitelných zdrojů Martin Sedlák. O změnách výkupních cen se debatuje u kulatého stolu, kde jsou zastoupeni provozovatelé čistých zdrojů, politici, zastupitelé regionů i spotřebitelé. V Německu je to možná běžný rys, avšak Česko do takového stavu potřebuje stále dorůst. Schopnost domluvit se na změnách tak i přes postupné snižování podpory stále garantuje dostatečnou podporu pro další růst zelené energetiky s rozumnou cenou elektřiny pro spotřebitele.

Při modernizaci rozvodné sítě jsou v ČR největší peníze plánovány pro rozvody z Temelína, což je ryze exportní elektrárna. Zato je minimální zájem o propojení obnovitelných zdrojů prostřednictvím inteligentních sítí.

Obecně je v Česku snaha vydávat Němce, kteří chtějí opustit jadernou energii, za hlupáky, kterým to nemůže vyjít. Zatím to však bylo tak, že hlupáci se dělali z lidí u nás, když se vymýšlela figna, jak obnovitelné zdroje veřejnosti prodražit a zhnusit. Připomeňme si, že to nebyl zákon z roku 2005, ale až prudké zdražení feed-in tarifu za elektřinu ze solárních zdrojů v listopadu 2006 se zpětnou platností od začátku roku, a to vyhláškou Energetického regulačního úřadu, co v ČR způsobilo Klondajk a přeměnu úrodných polí v zlaté žíly pro ČEZ a převážně zahraniční investory.

Toto nesmyslné zdvojnásobení ceny bylo tenkrát možné odůvodnit jen velice kostrbatou konstrukcí, podle které by se nakupovaly panely v Německu za průměrnou cenu posledních dvou let a v nejhorším kurzu koruny předchozího období. Místo toho se nakupovalo v Číně za prudce klesající ceny, a při posilující koruně. Zmíněné rozhodnutí padlo v době první vlády Mirka Topolánka, a lze v něm vidět pomstu za zákon o podpoře obnovitelných zdrojů z roku 2005, se kterým ODS nesouhlasila. Když pak se problém vyhrocoval, byla u moci úřednická vláda Jana Fischera, která nic neudělala - zřejmě pod tlakem lobbistů. Nyní nás to bude stát ještě 800 až 1400 miliard korun v příštích dvaceti letech.

Drahá solární elektřina byla výhodná pro ty, kdo to stihli zainvestovat (hlavně zahraniční investoři, protože čeští podnikatelé nedokázali tak rychle vyřídit investiční úvěr) a pro jadernou lobby, která se bojí cenové konkurence obnovitelných zdrojů.

Všimněme si také obchodování s uhlíkovými povolenkami. Němci dali všechny peníze z povolenek na snižování energetické náročnosti budov, u nás se na ně uvolní jen třetina. Pokud jde o obnovitelné zdroje, jejich podpora nejspíš úplně skončí, ale předtím byla tendence upřednostňovat bioplynky, protože tam je také šance, že jejich nadměrné rozšíření - a zejména, pokud jsou krmeny kukuřičnými stvoly - způsobí problémy v životním prostředí i v místní ekonomice a záměr tak úspěšně zkrachuje.

Všechny kroky tak zapadají dohromady. Zřejmě chceme být skanzen, který se chce živit tím, že na hranicích se bude vybírat vstupné. Byl by to však opakovaný vtip, tohle se říkalo už za Husáka a Bilaka.