Zdeněk Jemelík: Dáma na odstřel

Připustíme-li platnost představy Erica Besta, že Českou republiku ovládá „šest rodin“, pak můžeme považovat dění na politické scéně za stínohru, odrážející jejich snahu o znemožnění přístupu k zprostředkované moci podnikatelským uskupením, která nepatří do jejich klubu. Ale toto je jen představa, zatímco rozložení Věcí veřejných zevnitř s pomocí různých záškodníků a zhanobení vůdčího představitele strany Víta Bárty zneužitím on-line soudního procesu je tvrdá realita. V současnosti nabývají hmatatelných obrysů i snahy o oslabení a nejlépe úplné zničení hnutí ANO, v průzkumech voličských preferencí zatím stále hrozivě stoupajícího po žebříčku oblíbenosti.

Je špatným žertem osudu, že slabým místem, jehož opakované zpochybňování by časem mohlo oslabit postavení ANO v očích voličů, se stala zrovna ministryně spravedlnosti Helena Válková, důstojná dáma vysokých odborných a lidských kvalit, které ji naopak předurčují k tomu, aby byla zárukou zdárného vývoje resortu a ozdobou vlády.

Její působení na ministerstvu od počátku provázejí události, které vyvolávají vzrušené debaty mezi politiky a novináři, přičemž nad rozumnými hlasy převažuje hysterický povyk v její neprospěch. Opakovaně se ozývá volání po jejím odchodu.

V minulosti bylo hodně hluku kolem Daniely Kovářové a Pavla Blažka na počátcích jejich působení v úřadě, ale tlaky proti nim šly výlučně zvenčí. To, co se děje kolem Heleny Válkové, nápadně připomíná začátky konce Věcí veřejných, protože útoky jdou i z její blízkosti a okolí. Z toho plyne, že časem může přituhnout.

Pád Heleny Válkové je ale nežádoucí. Resort spravedlnosti je ve špatném stavu, což je mimo jiné důsledkem častého střídání ministrů, jejichž průměrná „životnost“ nedosahuje dvou let. Když už se do jeho čela konečně dostala osobnost, která má vynikající profesionální úroveň, není svázaná s žádnou loupeživou klientelistickou tlupou a kromě práce se o nic jiného nestará, měla by dostat příležitost k dlouhodobému cílevědomému působení. Je to zájem státu, který by měl převažovat nad prosazováním krátkozrakých stranických cílů.

Pokud nedbá obecného zájmu opozice, je to sice špatné, avšak alespoň pochopitelné, protože v tradicích Švejkolandu se její počínání řídí podle písně „my Prahu nedáme, raděj ji zbouráme“. Nezáleží při tom na tom, kdo je právě v opozici. Když na ně přijde řada, všichni se chovají stejně.

Vystoupení opozičních politických pletichářů proto mají spíše povahu „folkloru“ a není třeba je brát vážně. Pouze některá z nich stojí za povšimnutí.

Např. kope-li do Heleny Válkové politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, jehož působení na ministerstvu spravedlnosti skončilo potupným vyhazovem z neznámých příčin (Petr Nečas by měl konečně národu nalít čistého vína), ukazuje jej to jako člověka bez paměti a svědomí. Ostatně Helena Válková se nemůže pochlubit takovými výkony, srovnatelnými s jeho, jako je např. „tunel“ se škodou kolem 20 milionů Kč, známý jako „kauza Vidnava“. Kvůli němu byli dva roky trestně stíháni vykonavatelé jeho rozhodnutí, zatímco on sám se zbaběle schoval za beztrestnost politického rozhodnutí. Paní ministryně nemusela vůbec prožít nepříjemnosti kvůli tendru na elektronické náramky, kdyby Jiří Pospíšil na jejich potřebnost nezapomněl v době, kdy zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o jeho osobní popularitu. Našlo by se více důvodů, pro které by měl Jiří Pospíšil obcházet paní ministryni Helenu Válkovou v úctě a po špičkách, ale nemá smysl se jím na tomto místě více zabývat.

Úsměvná jsou vystoupení Miroslava Machiavelli Kalouska, který ve chvíli, kdy opustí pevnou půdu finanční politiky, začne plácat nesmysly v domnění, že pronáší moudra. Není to tak dlouho, co mu nestálo za námahu nechat se poučit o pravidlech adhesního řízení. Následně nezareagoval přiměřeně na švýcarskou výzvu, aby se Česká republika připojila s nárokem na náhradu škody k procesu v Bellinzoně s bývalými manažery Mostecké uhelné. V tom zameškání „jede“ společně s Jiřím Pospíšilem a jejich nezpůsobilost bude stát daňové poplatníky hezkých pár milionů Kč, ne-li miliard. Dnes se pohoršuje nad požadavkem paní ministryně, aby zákon o státním zastupitelství umožnil ministrovi nahlížet do živých kauz, jako by chtěla něco zcela nesmyslného, co nikde jinde neexistuje. Dokazuje tím pouze schopnost zapamatovat si mantry, jimiž se hází v debatách o stavu a budoucnosti státního zastupitelství. Znalostí zahraničních úprav, o které se nepochybně opírá paní ministryně ve svých úvahách, se chlubit nemůže. Ve Francii ztratil ministr spravedlnosti právo dávat pokyny prokuratuře k jednotlivým kauzám až novelizací příslušného zákona v červenci r.2013, ale zůstalo mu zachováno právo obecných pokynů. Obecně ve „starých“zemích EU jsou oprávnění ministra spravedlnosti ve vztahu ke státnímu zastupitelství podstatně silnější než v našem Švejkolandu.

Útoky na Helenu Válkovou ze strany politiků ČSSD a zejména strašení předsedy vlády Bohuslava Sobotky jejím odvoláním, pokud nevyužije jím dané poslední příležitosti k polepšení, je svědectvím o oslabení jejich pudu sebezáchovy. Helena Válková má silnou podporu ze strany hnutí ANO. Její odvolání by v dané chvíli patrně vedlo k odchodu ANO z vládní koalice, k předčasným volbám, dalšímu oslabení ČSSD a následnému zmizení Bohuslava Sobotky v politickém propadlišti. Ostatně kdyby se Andrej Babiš řídil jen zájmem svého hnutí, mohl využít výhružného Sobotkova vystoupení k odchodu z koalice, k vyvolání předčasných voleb a dobytí premiérského křesla.

Základní omyl převážné části komentátorů ale spočívá v tom, že hovoří o jakémsi selhání Heleny Válkové v řízení ministerstva, popřípadě o její nezpůsobilosti komunikovat s náměstky. Možný je ale přesně opačný pohled: oba bývalí náměstci nepochopili rozdíl v postavení ministryně jako ústavního činitele a jejich nadřízené a jejich úlohy sice vysokých, ale přece jen pouhých státních úředníků v postavení „druhých a třetích“ houslí, servisu pro ministryni.

Hana z Arku Marvanová je nesporně úctyhodná osobnost: zdatná právnička, čestná žena, neústupná bojovnice, která pevnost charakteru osvědčila jako disidentka. Hnutí ANO jí nabídlo křeslo ministryně spravedlnosti dříve než Heleně Válkové. Nepřijala je, ale souhlasila s tím, že ji doprovodí jako její první náměstkyně. Bohužel pak ministerstvo pojala jako politické bojiště. Když nedokázala přesvědčit paní ministryni o své pravdě, zahájila proti ní „politický“ boj mimo půdu ministerstva. Ve sporech se projevil rozpor mezi jejím disidentským radikalismem a uvážlivým konzervativismem paní ministryně. Například Hana Marvanová veřejně brojila proti rozhodnutí paní ministryně pozdržet jmenování soudce Jana Veselého předsedou Krajského soudu v Ústí n.L., doporučeného výběrovou komisí. Nevzala při tom na vědomí, že navržení soudce prezidentovi republiky k jmenování do funkce předsedy soudu je věcí jmenovité osobní odpovědnosti ministryně jako ústavní činitelky, která není vázána doporučením výběrové komise. V daném případě proti jmenování Jana Veselého veřejně vystoupila významná část soudců krajského soudu. Bylo by neodpovědné, kdyby paní ministryně neprozkoumala jejich výhrady a navíc by jejich nedbáním riskovala konflikt se soudcovskou radou soudu, která má ze zákona právo vyjádřit se k návrhu na jmenování předsedy soudu. Před jmenováním předsedou soudu soudce, proti němuž jeho nastávající podřízení vyjádřili odpor, musí ministryně také uvážit, zda jej jmenováním neposílá na minové pole, popř. zda je způsobilý výhrady svých odpůrců časem rozptýlit.

Ještě výraznější je selhání Pavla Šterna, který v podstatě požadoval po paní ministryni, aby naslepo „koupila zajíce v pytli“ tendru na pořízení elektronických náramků pro hlídání odsouzených k trestu domácího vězení. Tendr vyhlásila Probační a mediační služba, která podléhá dohledu paní ministryně. Velkoryse by jí ponechal odpovědnost bez práva na kontrolu. Bez ohledu na rozdíly mezi Pavlem Šternem a paní ministryní ve formálněprávním pohledu na její požadavek na zpřístupnění údajů o nabídkových cenách si dovoluji tvrdit, že v pojetí pravomoci ministryně dle pana exnáměstka by bylo výhodné funkci ministra spravedlnosti zrušit a do jeho kanceláře posadit cvičenou opici. Podpisovat úředníky podsunuté listiny by se jistě naučila a přišlo by to levněji. Nehoráznost počínání Pavla Šterna vyniká na pozadí historie předchozích tří trendů, které byly zrušeny. Pan exnáměstek získal prioritu, o kterou asi nestál: je od Listopadu 1989 prvním náměstkem ministra spravedlnosti, který šel s udáním na ministryni na policii a navíc své výhrady proti ní sdělil novinářům dříve, než ji o svém kousku informoval. Zachoval se podle a navíc je za hlupáka, protože jeho trestní oznámení je obsahově nicotné. Ministryně se neobohatila, nikoho nekorumpovala, ani se nenechala korumpovat, pouze plnila povinnost ústavního činitele vykonat dohled tam, kde měla podezření na nepravosti. Tím se nemohla dopustit trestného činu a chytrý člověk by to musel vědět.

Hrát úlohu druhých nebo třetích houslí ve firmě či v úřadu je řehole. Bez pokory a loajality ji nelze vykonávat. Oba exnáměstci nedokázali vměstnat se do hranic těsného kompetenčního prostoru, který jim byl vymezen.

V zpochybňování postavení Heleny Válkové hrají pozoruhodnou úlohu média. Bez ohledu na majitele a oficiální názorové zabarvení se vesměs předhánějí v navozování myšlenky, že by měla z úřadu odejít. Nevybočuje ani veřejnoprávní bulvár, tedy Česká televize, financovaná z peněz daňových poplatníků. Nepřekvapuje to, protože k společensky problematickým jevům se nestranně chová jen zcela výjimečně. Jde o to, zda její chování v tomto i jiných případech odpovídá poslání veřejnoprávního zdroje zpráv, který má občanům poskytovat pravdivé, vyvážené, nestranné informace jako podklad pro svobodné vytváření jejich vlastních názorů na skutečnost.