Zdeněk Jemelík: Jak soudci soudili soudce

Rodiny mnoha z nich ztrácejí zdroj příjmů, což se o Vánocích pociťuje tíživěji než jindy. Nejvíce citově strádají děti, které se provinily jen tím, že se narodily rodičům, jež si nevybraly. Trpí zvláště ty nejmenší, jež se s nepříjemnou situací neumí vyrovnat. Prožitky z tohoto vývojového období jsou nesmírně významné pro utváření jejich osobnosti a budou je skrytě či zprostředkovaně pronásledovat celý život.

Uvedené okolnosti zvýrazňují hrůznost opakovaně prokázané skutečnosti, že občas dochází k justičním omylům, přehmatům ba přímo zločinům, jejichž výsledkem je věznění nevinných lidí nebo ukládání nepřiměřených trestů. Jejich náprava je značně obtížná, často zcela nemožná, protože justiční systém se brání prokázání svých selhání. Vyznávání zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, netečnost, povrchnost, necitelnost a tupý byrokraticko-prokurátorský způsob myšlení lidí, jimž procházejí rukama mimořádné opravné prostředky, proto považuji za zavrženíhodné zvláště v případě procesů, jejichž nepřímými obětmi jsou děti vězňů.

Pod tímto úhlem pohledu přistupuji k hodnocení genese trestního řízení, ukončeného pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013. V něm byly potvrzeny tresty odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na 3 roky Vladimíru Chrásteckému, bývalému vrchnímu řediteli podsekce Ministerstva vnitra ČR a Vlastimilu Matulovi, soudci Okresního soudu v Kladně, v době páchání trestné činnosti stážistovi na Ministerstvu spravedlnosti ČR. Rozsudek dopadá zvlášť tvrdě na posledně jmenovaného zničením jeho dosud úspěšné kariéry, neboť okamžikem jeho vyhlášení ztratil status soudce.

O případu jsem psal již dříve (např. v článku Soudci sobě VI z 13. srpna 2013) a při vší úctě k soudcům senátu jinak mnou váženého předsedy Jana Kareše nemám, co bych na dřívějších vyjádřeních změnil či odvolal. Podrobněji se k němu možná vrátím až po získání písemného vyhotovení rozsudku. V tuto chvíli jen předesílám, že předpokládám, že rozsudek neobstojí při přezkoumání mimořádnými opravnými prostředky již proto, že soud se odchýlil od předběžného projevu mínění Nejvyššího soudu ČR způsobem, jenž naznačuje, že soudci nejvyšší instance byli buď účastníky spiknutí ve prospěch zločinců nebo nerozumí svému řemeslu.

Pro neznalé jen stručně zopakuji, že žalobce kladl obžalovaným za vinu, že připravili exministryni Daniele Kovářové k podpisu stížnost pro porušení zákona ve prospěch údajných pachatelů odcizení 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury a s ní rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Měli to provést s úmyslem pomoci zločincům dostat se na svobodu. Vedoucí oddělení trestního dohledu ministerstva Jiří Balzer, ač odpůrce rozhodnutí, se postaral o jeho okamžité provedení, ale nebyl stíhán. Odsouzení odjeli po propuštění s rodinami na zotavenou do Thajska, odkud je ale zanedlouho přivezla zpět policie.

Stížnost pro porušení zákona přijal Nejvyšší soud ČR k veřejnému projednání, čímž jí dal „punc kvality“, spojený s velkou nadějí na obnovení procesu. Tímto způsobem Nejvyšší soud pojednává jen zlomek z předložených stížností. K jejich zamítnutí pak dochází zcela výjimečně.

Spolu se stížností pro porušení zákona paní ministryně Daniela Kovářová podepsala stážistou připravené rozhodnutí o přerušení výkonu trestu obou odsouzených. Prý tak učinila nevědomě, ale stejně to odpovídalo její obecné zásadě bývalé advokátky, shodné s doktrínou spolku Šalamoun, že lidská svoboda je kromě života a zdraví nejcennějším statkem, jímž je lidská bytost nadána, a je proto lépe, unikne-li spravedlnosti deset pachatelů, než aby seděl ve vězení jeden nevinný. Právo na nařízení odkladu nástupu trestu nebo jeho přerušení užívala proto podstatně velkoryseji než všichni ostatní ministři. Byla tak mezi nimi vzorem ušlechtilosti a světlým protikladem k jejímu nástupci, politizujícímu advokátnímu koncipientovi Jiřímu Pospíšilovi, který se později postaral o zrušení této pravomoci ministra změnou zákona.

Soukromě dodávám, že sdílím výše uvedenou doktrínu, a pokud by paní ministryně příkaz k přerušení výkonu trestu podepsala vědomě, považoval bych sice její rozhodnutí za neopatrné (vzhledem k nenalezenému balíku 74 milionů Kč), ale musel bych je respektovat jako učiněné v souladu s její odpovědností ústavního činitele a pravomocí, danou zákonem. Naproti tomu odnětí této pravomoci ministrům spravedlnosti, zařízené populistou Jiřím Pospíšilem, považuji za nesmyslné oslabení lidskoprávní povahy institutu stížnosti pro porušení zákona.

Zpracovatelem nadějné stížnosti pro porušení zákona byl zkušený trestní soudce Vlastimil Matula, který byl na ministerstvu na stáži. Před ním se ale věcí zabývala referentka Ilona Jakůbková, která se souhlasem výše zmíněného Jiřího Balzera rozhodla o nevyhovění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Druhý obžalovaný, Vladimír Chrástecký, ale věc zadal k novému posouzení panu soudci. Výsledné podání stížnosti pro porušení zákona se silně dotklo ješitnosti původních zpracovatelů. Když pak vystřídal Danielu Kovářovou v úřadě Jiří Pospíšil, žalovali mu. Pofoukal jim bolístku zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona krátce před stanoveným termínem jejího veřejného projednání.

Byl to bezprecedentní zákrok, jenž v sobě zahrnuje především protiústavní odnětí obžalovaných zákonnému soudci a jejich zbavení práva na soudní ochranu, ale také nekolegiální znevážení rozhodnutí paní ministryně Daniely Kovářové: lidsky a profesně nevyzrálý domýšlivec se ostatně cítil oprávněn opravovat její kroky nejen v tomto případě. Jiří Pospíšil tvrdil, že tak musel jednat, aby dostal odsouzené zpět do vězení. Nebyla to pravda. Kdyby nechal věcem volný průchod, elitní trestní soudci Nejvyššího soudu ČR by přezkoumali předchozí rozsudky. V případě, že by stížnost pro porušení zákona zamítli, právní důvod pro vrácení „výletníků do Thajska“ do vězení by vznikl o tři dny dříve než nabylo právní moc ministrovo rozhodnutí.

V opačném případě by ovšem soudní řízení proti obžalovaným proběhlo znova. Výsledek si skutečně netroufám předjímat. Nicméně až do Pospíšilova rozhodnutí měli odsouzení hypotetickou naději na zproštění viny, kterou jim vzal jen proto, aby poskytl zadostiučinění uražené ješitnosti nicotných ministerských úředníků. Myslím také na zmařenou naději rozkošné dvouleté holčičky, která nikdy neviděla svého tátu jinde než v nevlídném prostředí věznice.
Po zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona následovalo trestní oznámení proti paní ministryni a jejím podřízeným, na které si Jiří Pospíšil našel ochotného vykonavatele v krajském státním zástupci v Hradci Králové Pavlu Hochmannovi. Během vyšetřování se neprokázalo přijetí úplatku ani jiné výhody nikomu z podezřelých. V síti trestního řízení nakonec uvízl jen stážista Vlastimil Matula, v této souvislosti v postavení řadového referenta ministerstva, a jeho nadřízený, jenž mu přiděloval práci. O co soud opírá tvrzení, že pan soudce jednal s úmyslem pomoci odsouzeným na svobodu, je ve hvězdách: konkrétní důkazy chybí, soud prostě „uvěřil“, jak bývá ve Švejkolandu zvykem. Je pozoruhodné, že podpis paní ministryně na stížnosti a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu jako potvrzení jejího převzetí odpovědnosti za obě písemnosti jej neochránil před trestním stíháním, chrání ale Jiřího Balzera, který propuštění odsouzených osobně zařídil.

Jiří Pospíšil mohl samozřejmě učinit spravedlnosti zadost a po návratu odsouzených do vězení podat stížnost pro porušení zákona znova. Neučinil tak a ani Pavel Blažek ani Marie Benešová jeho protiústavní zákrok nenapravili, ač se slovně hlásí k uctívání zásady „in dubio pro reo“. Bez ohledu na okolnosti jejího vzniku stížnost pro porušení zákona vyjadřuje určité pochybnosti o správnosti rozsudků obecných soudů, jimž její přijetí k veřejnému projednání Nejvyšším soudem ČR dodává váhu. Jeho rozhodnutím by se rozptýlily, ať již tak či onak. Držení lidí za mřížemi je ale jistota, lid obecný zavírání lidí schvaluje, jeho vykonavatele miluje. Domněnka o možné nevině odsouzených ministry nespravedlnosti nebolí, nekompetentní úředníky už vůbec ne. A dítě v péči starostlivé matky jistě přežije i bez otcovské péče a lásky.

Trestní řízení proti Vladimíru Chrásteckému a Vlastimilu Matulovi má dva prameny. Prvním je snaha obhájců a úředníků ministerstva nechat přezkoumat rozsudky obecných soudů nad údajnými lupiči elitními trestními soudci Nejvyššího soudu ČR. Úmysl pomoci odsouzeným na svobodu jim soudy zpětně vkládají do hlav, ač pro to nemají přímé důkazy (kupodivu žádné hojně užívané odposlechy, odchycená korespondence atd.). Není ani důkaz o tom, že se odsouzení nechtěli z Thajska vrátit. Nelze dokonce ani vyloučit, že by Nejvyšší soud ČR zrušil jejich rozsudky a že by v dalším řízení dosáhli zproštění.

Druhým pramenem je uražená ješitnost referentky Ilony Jakůbkové a jejího nadřízeného Jiřího Balzera, kteří o podnětech k podání stížností pro porušení zákona rozhodovali před Vlastimilem Matulou. Ohánějí se neprávem tím, že paní ministryně schválila jejich rozhodnutí. Učinila tak pouze formálním podpisem soupisky více zamítnutých podnětů: nešlo tedy o individuální posouzení. Ač neznám motivy jednání Vladimíra Chrásteckého, nedivím se mu, že věc nechal znova přezkoumat Vlastimilu Matulovi, který jako zkušený trestní soudce a muž v plném rozkvětu intelektové výkonnosti oba úředníky výrazně převažuje. Referentka Ilona Jakůbková působí na ministerstvu od r.1996. Ministerstvo tvrdošíjně utajuje, odkud se tam dostala. Na základě přímých poznatků z jednání s ní mám pochybnosti o její odborné způsobilosti, která samozřejmě není zaručena jen nezpochybnitelným akademickým titulem. Jiří Balzer je výrazným nositelem doktríny neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, kterou rozšiřuje na neprolomitelnost rozhodnutí ministra, jíž rozumí neprolomitelnost vlastních rozhodnutí. Má větší vliv na přístup ministerstva k agendě stížností pro porušení zákona než samotní ministři, kteří ji většinou vnímají jako okrajovou záležitost. Je jedním z posledních pohrobků normalizace, dosud přežívajících na ministerstvu. Bývalý člen KSČ, po třinácti letech výkonu soudcovského povolání působí již třicet pět let na ministerstvu. O jeho právnické erudici nemůže být pochyb, nicméně překročil již dávno věk pro odchod do důchodu a je počítačově negramotný, což jej jako úředníka znehodnocuje. Postupně jsem zaznamenal projevy nevole vůči němu u čtyř ministrů spravedlnosti a jejich náměstků. Přesto se zdá být nedotknutelný s výjimkou degradování Jiřím Pospíšilem z funkce zastupujícího ředitele odboru na místo vedoucího malého oddělení.

Zmínění úředníci dle mého laického odhadu vzali během dlouhých let působení na ministerstvu naději na nápravu nesprávných soudních rozhodnutí stovkám nespravedlivě odsouzených a nepřímo připravili o pocity štěstí z rodičovské lásky stovky nevinných dětí. K tomu nyní přidali zničení kariéry soudce, který se provinil pouze svědomitým vyplněním zadání od nadřízeného. Není už toho dost ?

Vyšlo 19.12.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu