Je to v poslední době již druhá zpráva o zahájení úkonů trestního řízení na základě trestního oznámení spolku Šalamoun, původně založeného ad acta. Vprvním případě se oznámení týkalo podezření na zneužití pravomoci veřejného činitele ve prospěch záchrany Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Spolek Šalamoun zahrnul do okruhu podezřelých vedle státních zástupců také ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který jako hlava státní správy státního zastupitelství měl vůči bezprostředním pachatelům postavení capo di tutti capi. Bez jeho vědomého souhlasu a podpory by zásah nemohl proběhnout, naopak při přísném dbaní zákonnosti by jej musel zastavit a pachatele potrestat.

Pro obě zprávy je příznačné, že se žádný novinář nezeptal představitelů spolku Šalamoun, jak to s trestním oznámením bylo. Je to tradice: stanoviska a aktivity spolku Šalamoun se většinou potlačují, protože se nehodí do proudu polopravd a mystifikací, jimiž bůhvíkým usměrňovaná média zahlcují veřejnost v jednohlasém chóru, ač patří různým majitelům a předstírají různost v základní politické orientaci.

 K věci samé předesílám názor, že základním předpokladem práva státu na přívlastek „právní" je bezpodmínečná poslušnost zákonů státními orgány. Nelze se spolehnout na spravedlivost trestního řízení, pokud policisté, státní zástupci, soudci, ministři spravedlnosti a jim podřízení úředníci povyšují své subjektivní názory nad zákon a případně účelově ohýbají paragrafy kvůli dosažení politického cíle. Neúcta k zákonům je jednou z hlavních příčin bujení svévole orgánů činných v trestním řízení, která stojí za většinou občasných justičních přehmatů.

 Nezbytné je také respektování zákonné dělby pravomocí mezi složkami státu a vertikálního vymezení podřízenosti v hierarchii státních orgánů. Je např. správné, že ministr spravedlnosti nesmí zasahovat do právem zahájeného soudního řízení, ale na druhé straně soud nesmí vstupovat do výlučné pravomoci ministra, určené zákonem.

 Toto jsou základní hlediska k posouzení sporu exministra Pavla Němce o zákonnost jeho rozhodnutí v kauze „katarského prince" s justicí, Marií Benešovou, s dalšími politickými pleticháři (k nimž tehdy bohužel patřil i současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil) a posléze s převažující částí novinářské obce a s veřejností, rozeštvanou jimi všemi rukou společnou a nerozdílnou.