Exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil se nedávno při příležitosti svědecké výpovědi před soudem vyjádřil, že ministr nemůže být stíhán za politické rozhodnutí, které učinil při výkonu své ústavní pravomoci. Mám pochybnost o správnosti jeho názoru a naopak v jeho mlčenlivém uplatňování vidím jednu z příčin mnoha nepravostí, jichž se přední politici dopouštějí ke škodě státu.

Domnívám se, že např. pánové Petr Nečas & spol. by se tolik nehrnuli  do zorganizování „převálcování“ opozice při schvalování zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a nesnažili by se zajistit církvím kořist proti následkům případného zrušení zákona Ústavním soudem uspěchaným podpisem smluv mezi státem a církvemi, kdyby neměli jistotu, že jsou mimo  dosah trestního práva.

Stejně tak by asi Jan Kubice nespěchal s propuštěním policejního prezidenta Petra Lessyho ze služebního poměru a pouze by jej postavil mimo službu, kdyby se musel bát, že za tuto nehoráznost bude jednou postaven před soud.

Privilegované postavení členů vlády se ovšem projevuje i jinde. Příkladem je mimo jiné „kauza Vidnava“, v které jsou (nebo aspoň byli) trestně stíháni generál Luděk Kula, bývalý generální ředitel Vězeňské služby ČR, a František Steiner, bývalý náměstek ministra spravedlnosti.

Důvodem bylo pořízení budovy bývalého kněžského semináře ve Vidnavě, tedy transakce ke škodě státu, v které neprůhledná obchodní společnost, spjatá s římskokatolickou církví, dostala 32 mil. Kč a ministerstvo spravedlnosti nepoužitelnou nemovitost. Jiří Pospíšil nebyl volán k odpovědnosti, ačkoli nákup schválil s vědomím, že do rozpočtu ministerstva nikdy nezíská prostředky na nutnou rekonstrukci. Stíhání obou obviněných mi za těchto okolností připadá nespravedlivé.