Pitvu provedl skutečně důkladně. Pozastavil se i nad tím, že vyšetřování vede hlavně Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), jejímž zákonným posláním je stíhání trestné činnosti příslušníků ozbrojených sborů. Nemohl to přehlédnout, protože mezi podezřelými zatím nefiguruje žádný policista.

GIBS si všimla, že novinář se v článku zmiňuje o listinných důkazech, které má údajně v držení, ale jsou odlišné od těch, jež při domovních prohlídkách zadržela. Vyzvala jej proto úředním postupem, aby jí je vydal. Není to nic překvapivého, dozvěděla-li se GIBS od novináře, že má cosi, co by se jí mohlo hodit k objasnění případu, co sama nemá, s využitím zákonného oprávnění sáhla po jeho pokladu.

Vyvolalo to bouři ve sklenici vody, v které jak sám horlivý novinář, tak Robert Čásenský, jednatel Reportér magazínu, projevili nad postupem GIBS nevoli. Pochopili jej jako útok na právo novináře utajovat své zdroje. Překvapuje mě to. Především si nejsem jist, že právní úprava ochrany zdroje se vztahuje na listinné důkazy či předměty doličné, držené novinářem nebo jinou soukromou osobou. Jako laik chápu jako zdroj informací osoby, které přinášejí novináři různé poznatky. Pokud by jim jejich zveřejnění mohlo přivodit jakoukoli újmu, mohou po novináři žádat, aby je použil, ale aby utajil jejich totožnost. Novinář jim pak zpravidla právem vyhoví. Ale i takto pojaté právo na utajení zdroje není ze zákona neomezené.

I kdyby se držení listinných důkazů, popř. doličných předmětů, dalo zakrýt pod právo na ochranu zdroje informací, je mi nedůtklivost výše zmíněných novinářů divná. Čeho mohou jejich nevydáním dosáhnout? Ztížení vyšetřování GIBS? A proč? Nebo jen chtějí z ješitnosti předvést, že jsou při vyšetřování úspěšnější než GIBS?