K folkloru všedního dne patří kopání do prezidenta, který v tom ovšem není zcela nevinně, protože provokuje výroky, jimiž vybočuje z ustálených myšlenkových schémat politiků parlamentních stran a dává najevo nejen nezávislost, ale i jistou nadřazenost hlavy státu, zvolené v přímých volbách. Tu a tam adresně někoho zkritizuje a rozpoutává vášně svými vcelku nevinnými bonmoty. Troufnu si tvrdit, že bouře, kterou vyvolal zmínkou o kalašnikovu a komentováním výkupného, údajně zaplaceného za vysvobození Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců, byla naprosto nepřiměřená bezvýznamnosti jeho výroků.

Zvláštní příležitost k předvedení účelovosti  ve hře na ochranu bezpečnosti občanů nadělil osud politikům a s nimi spolčeným presstitutům návratem pětice českých dobrodruhů z Libanonu a současným propuštěním z vazby a odcestováním do jejich vlasti libanonských občanů Alího Fajáda a Chálida Marábiho. Mediální kaše v té souvislosti nabobtnala obnovením zájmu o okolností osvobození Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců. Takové události všude ve světě probíhají zahaleny rouškou tajemství a dějí se častěji, než si dovedeme představit. Ne tak v české kotlině. Mediálně se na poloodhalených tajemstvích přiživila část politické reprezentace, která svým chováním připomínala hejno kdákajících slepic, bezhlavě pobíhajících po dvorku. Předháněli se v rozčileném komentování věcí, o nichž moc nevěděli a svou skvělost předváděli napadáním kolegů, doufajíce, že si budoucí voliči vzpomenou, že to byli právě oni, kdo ve spojitosti s předmětnými událostmi hájili jejich bezpečnost a právo. Pozoruhodné bylo, že kdákali každý jinak,  rozmazávajíce pilně ostudu  do všech stran, spekulujíce o věcech, jež se obvykle utajují. Výjimkou mezi zainteresovanými  byli stroze profesionální Lubomír Zaorálek a Robert Pelikán. Právem se vyčítá Bohuslavu Sobotkovi, že nedokázal zařídit, aby členové jeho vlády mlžili všichni stejným směrem a nikoli na úkor jednoho proti druhému.

Poměrně dobře vyvázl ze šlamastyky předseda vlády Bohuslav Sobotka, který tvarohově alibistickým vystupováním své kolegy příliš neprovokuje. Hůře dopadl ministr obrany Martin Stropnický, jenž projevil pozoruhodnou politickou naivitu, když potvrzením výměnného obchodu s vydáním Aliho Fajada za pětici českých občanů odhalil „císařovu nahotu“, jinými pečlivě zastíranou. Vysloužil si volání po rezignaci, které špičky vládní koalice nakonec odmítly. Leckde jinde by ministr, jenž „ujel“ pouze hloupým výrokem, možná tlak proti sobě ustál, ale rezignací by bezpodmínečně přijal symbolickou politickou odpovědnost za kiks jemu podléhající zpravodajské služby.