Soudce R. soudil složitý, ošklivý proces proti vyděračskému páru, který si za účelem násilí na vydíraném dlužníkovi najal trojici statných bijců. Vyděrači i jejich pomocníci se dostali před soud ve společném procesu. Bylo ale velkým překvapením, když hned prvním rozsudkem soudce R. bijce zprostil obžaloby. Nemohl jinak: i když je poškozený při rekognicích poznal, v průběhu dokazování se ukázalo, že v kritickou dobu nemohli být na místě. Soudce ale v odůvodnění rozsudku uvedl, že si přece jen myslí, že se nějakým způsobem na násilí podíleli. Proč si to myslí, na základě jakých skutečností, ale neuvedl. Rozpor mezi rozhodnutím a jeho spekulacemi má lehce schizofrenní povahu.

Přestože nástroj násilí zmizel, soudce R. jeho domnělé objednatele tvrdě potrestal.

Po opuštění soudní síně se pan soudce dal do řeči s novinářem, který pravidelně sledoval hlavní líčení a z nějakých důvodů se ještě zdržoval v předsálí. Nabídl mu, že odpoví na jeho případné otázky, ale psavec žádné neměl. Nebo možná by i nějaké měl, ale zdvořilost mu jejich vyslovení nedovolila. Pan soudce se pak zahleděl do neznáma a prohlásil, že je velice nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. Novinář od té doby stále přemýšlí, co chtěl pan soudce říci sdělením, že musel. V každém případě pozdní lítost nad uložením krutých trestů bezprostředně po vynesení rozsudku je poněkud zvláštní.