Redakce možná doufá, že dlouhodobým zveřejněním článku dosáhne toho, že si konečně někdo povolaný všimne absurdnosti skutečnosti, že více než 20 let po Listopadu zastává druhou nejvyšší funkci v soustavě státního zastupitelství člověk, který vzhledem ke své předlistopadové minulosti na ni nemá nárok. Nebo že aspoň Igor Stříž konečně pochopí neúnosnost svého působení ve vysokém postavení a spokojí se s postavením řadového státního zástupce.

Mám obavy, že se redakce nedočká úspěchu. Státní zástupci jsou téměř nedotknutelní až do chvíle, kdy sami vzdají boj o své postavení. Vzpomeňme, jak dlouho obcházel Jiří Pospíšil jako kocour kolem horké kaše odvolání Renaty Vesecké, a jak probíhalo jeho vymítání  Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Vykázat Igora Stříže na skromnější místo může být jednou stejně obtížné, pokud nepřijde sám na to, že už té ostudy bylo dost.

Mimo to v tomto státě není žádná autorita, které by neutěšené poměry ve státním zastupitelství skutečně vadily. Dlouhodobé sabotování projednání věcného záměru nového zákona o státním zastupitelství ve vládě Petrem Nečasem spíše nasvědčuje tomu, že některým kruhům by řádně fungující státní zastupitelství vadilo.

O nápravu by se měl starat v prvé řadě ministr spravedlnosti, ale od Listopadu se opakuje stále totéž: než se ministr pořádně vyzná v labyrintu chodeb ministerstva, buď je odvolán, nebo padne vláda, nebo „jde na lepší“ (proto spolek Šalamoun již dávno navrhl zřídit v ministerstvu spravedlnosti funkci státního tajemníka, nezávislého na rytmu střídání vlád). Mimo to jeho pravomoci vůči státnímu zastupitelství jsou nepatrné, byť je univerzálním kárným žalobcem. Od té doby, kdy Jiří Pospíšil ustoupil bez boje nárokům Nejvyššího správního soudu na rozhodování o odvolávání státních zástupců a soudců, musí se ministr obávat, že odvolaný vedoucí státní zástupce se vzepře proti jeho rozhodnutí správní žalobou a nakonec se na své místo proti jeho vůli vrátí. Rozvracení státního zastupitelství vleklými soudními spory mezi svévolně odvolanými státními zástupci a ministrem patří k novým kratochvílím, zajišťujícím naší republice nárok na označení za „Absurdistán“. 

Než vraťme se k odvolání Stanislava Mečla a v té souvislosti k personálním poměrům na Nejvyšším státním zastupitelství ČR. Nebylo by tak zle, kdyby spornou osobou na vedoucím místě na Nejvyšším státním zastupitelství ČR byl pouze Igor Stříž. Tento úřad je totiž největším skanzenem předlistopadových prokurátorů v soustavě státního zastupitelství. Jsou to převážně členové bývalé KSČ a nechybí mezi nimi další Střížovi kolegové, tedy bývalí vojenští prokurátoři. V trestních spisech, jež vyřizovali v době aktivní služby, by se určitě našly důvody pro podobné hanobení, jakému je vystaven Igor Stříž. Přímo v souvislosti s ním se lze setkat se jmény bývalých vojenských prokurátorů Jana Mrlíka a Romana Hájka, toho posledního v současnosti v postavení ředitele odboru NSZ. Ředitelem odboru NSZ je také bývalý vojenský prokurátor Tomáš Havlík.  Nadvládu rudých prokurátorů vyvažoval právě odvolaný Stanislav Mečl, který nebyl zatížen minulostí člena bývalé KSČ.