Mluví se v nich o drsnosti, čistkách, padání hlav jako na frontě a nakonec i o masakru. První pohled na ně vyvolává dojem, že konečně začalo hromadné propouštění třech desítek exprokurátorů, bývalých členů KSČ, vydaných na milost a nemilost nemilosrdnému „čističi“, jímž by v tomto případě byl pověřený vrchní státní zástupce Stanislav Mečl.

Obsah článku ale ukazuje, že jde pouze o záměr vyvolat senzaci použitím  značně nadsazených titulků. Čteme zde všeho všudy o sesazení z funkcí trojice státních zástupců – Vlastimila Rampuly, Libora Grygárka a Ladislava Letka a o propuštění bývalé mluvčí Ireny Válové, která nebyla zaměstnankyní úřadu. Žádný státní zástupce nebyl vyhozen ze zaměstnání, na nikoho zatím nebyla podána kárná žaloba, ani trestní oznámení. Autor nezahrnul bůhvíproč do přehledu sesazených Borise Havla a Marcelu Kratochvílovou, funkčně rovnocenné Ladislavu Letkovi, kteří padli ve stejné době. Snad až na jednu výjimku není důvod nikoho z nich litovat, spíše je na místě zamýšlet se nad tím, jak je možné, že se někteří z nich mohli se svou špatnou minulostí prokurátorů protiprávního režimu a členů KSČ a popřípadě i s jinou zátěží stát státními zástupci v zemi, v které platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Pro pamětníka poúnorových a posrpnových čistek z let 1948 a 1968 opatření Stanislava Mečla nejsou masakrem, i když jejich rozsah přesahuje „pohromu“, popisovanou Janem Hrbáčkem. Spíše se jedná o závan vlažného vánku, který odnesl  trochu špíny  a osvěžil zatuchlý vzduch v úřadě.

Zkušeného novináře, jakým jistě Jan Hrbáček je, by dění na Vrchním státním zastupitelství v Praze nemělo překvapit, ani zneklidnit, a už vůbec by jej nemělo přivést k zpochybňování Mečlova postupu. Nebo snad v tomto případě platí přísloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Vývoj, který kritizuje, má přece svou logiku, je předvídatelný a zákonitě bude pokračovat do šíře a také směrem dolů. Pro úplnost by měl pokračovat  i směrem nahoru, k ministrovi, který z titulu své pravomoci sehrál v „kauze Čunek“ úlohu capo di tutti capi. Když byla konečně odvolána Renata Vesecká, která nevyhnutelně musela přijmout odpovědnost za selhání své i svých podřízených, i když možná byla více obětí politické hry než původkyní korupčního zásahu státních zástupců ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, mohlo být každému jasné, že po ní dojde nějakým způsobem na všechny, kteří patří do její „krevní skupiny“. Celá klika, jejíž jádro projevilo ochotu vyhovět politické objednávce, musí odejít. Ten, kdo jednou selhal tak zásadním způsobem, nesmí dostat příležitost, aby někdy příště opět podlehl pokušení,  nebo aby infekci  pokleslé profesní morálky přenášel na své okolí.