Příslušnost ke kastě si museli vysloužit nezpochybnitelnými důkazy oddanosti „straně a vládě“. Přirozeně se od nich žádalo, aby souhlasili s invazí vojsk Varšavské smlouvy 21.srpna 1968, a to dodatečně i ti, kteří v době vpádu byli teprve v kočárku. Nevadilo, že v případě vojáků z povolání měl souhlas s okupací povahu vlastizrady. Občané první kategorie měli přednost všude a ve všem. 

Speciálně pro voliče Danuše Nerudové popíši pro názornost celkem nevinnou událost, kterou jsem skutečně zažil. Po ukončení vysokoškolského studia měli absolventi povinnost nastoupit na tři roky na státem určené pracoviště, a to za žebráckou mzdu. V mém případě jsme byli svoláni k hromadnému vyzvednutí umístěnek na určitou hodinu. Do místnosti, v které na velkém stole ležely vystavené umístěnky, byli nejdříve vpuštění členové ročníkové organizace KSČ. Až si vybrali, směli jsme vstoupit my ostatní. Museli jsme pak většinou nastoupit do pustého pohraničí daleko od domova. Podobných příhod jsem zažil mnoho. „Vedoucí strana“ zasáhla nepříznivě do života mého a mé rodiny opakovaně.

Prožitky občana druhé kategorie ovlivňují mé vidění současnosti. Vedou mě k poznatku, že historická paměť národa je nesmírně slabá, takže téměř nikoho nepobuřuje, že příslušníci první kategorie občas usilují o privilegovaná postavení ve státě, jenž z jejich tehdejšího pohledu by měl být pro ně nepřátelský. Nemyslím si, že by měli být vyhazováni z práce nebo dokonce zavíráni, jak se často dělo odpůrcům KSČ po převzetí moci v r. 1948 nebo po okupaci v r. 1968 i jindy, ale do nejvyšších pater veřejného života by se tlačit neměli. Situace, kdy o úřad prezidenta republiky se střetnou dva uchazeči, kteří byli členy KSČ a svou kariéru založili s jejím požehnáním, je pro mne nepříjemná. Nutí k volbě menšího zla.