Většina z nás si po přečtení nadpisu určitě vybaví naši pravděpodobně nejsledovanější a nejoblíbenější zfilmovanou pohádku Pyšná princezna. Kdo by ji neznal. Za dobu, co se promítala v kinech ji podle Ústřední půjčovny filmů navštívilo přes deset a půl milionu diváků. Ale proč ji připomínám právě nyní, v létě, když většinou „běží“ v televizi až na Vánoce? Odpověď je jednoduchá. Natáčela se v létě. A v letním seriálu Filmová místa nám MF DNES a iDNES.cz ve čtvrtek 18. 6. 2016 filmování této pohádky v článku „Král Miroslav vyjel za pyšnou kráskou z telečského zámku před 65 lety“, připomněly.

Nakolik byla ideově poplatná době svého vzniku, může každý posoudit sám. Možná by ale stálo za to, připomenout si několik časových souvislostí, zasadit dobu jejího vzniku do dějinného kontextu. Pohádka se tedy natáčela v létě, v létě roku 1951, premiéru v kinech měla 26. září 1952. V té době byli již po zmanipulovaných procesech po smrti m.j. brigádní generál Heliodor Píka, podnáčelník hlavního štábu (popraven 21. 6. 1949, věznice Plzeň Bory), JUDr. Milada Horáková, bývalá poslankyně NS (popravena 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), Záviš Kalandra, novinář (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), JUDr. Oldřich Pecl, majitel dolu (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác). Další politické procesy byly v plném proudu nebo se teprve „rozjížděly“, někteří odsouzení již čekali na svou „poslední chvíli“ v celách smrti. Mezi ty, které to tragické martirium teprve čekalo, patřilo i jedenáct prominentních členů KSČ z tzv. Vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. A mezi nimi byli i ti, kteří tu vraždící mašinérii pomáhali roztáčet, jako např. právě Rudolf Slánský, m.j. generální tajemník KSČ (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác), nebo ti, kteří se osobně účastnili brutálního vyšetřování, jako např. Bedřich Reicin (pro své metody přezdívaný krvavý Bedřich), náměstek ministra národní obrany (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác).

Tíživá atmosféra hrůzy a záměrně vyvolaného strachu tohoto zatím nejtemnějšího období našich poválečných dějin se na obsahu této rádoby „neideologické“ pohádky nemohla nepodepsat. A přesto se kritikům moc nelíbila. Byla prý málo socialistická!

Jak plynul čas, padesátá léta skončila a přišlo relativní uvolnění let šedesátých. Ne náhodou se jim v oblasti kultury říká „zlatá šedesátá“. Ta vyvrcholila tzv. „Pražským jarem“. S největší pravděpodobností marnou, ale přece jen určitou naději na zlepšení celkové situace u nás rozjezdily v srpnu 1968 pásy sovětských tanků. Politicky až neuvěřitelně naivní představitel „reformního“ křídla KSČ Alexander Dubček byl v dubnu 1969 ve funkci prvního tajemníka KSČ nahrazen Gustávem Husákem. Už „jen“ jako předseda Federálního shromáždění byl v srpnu 1969 ještě „použit“ k podpisu tzv. „pendrekového zákona“, který umožnil po 21. srpnu 1969 perzekuci demonstrantů. A tak začalo období tzv. „normalizace“ se všemi jeho, pro naše národy, tragickými důsledky. Politické čistky, vyhazování schopných lidí z práce a jejich nahrazování méně schopnými, ale politicky „spolehlivými“ kádry, pokřivení morálních hodnot, emigrace.

Po lednu 1977, po zveřejnění prvního prohlášení Charty 77, ještě „přituhlo“. Prostřednictvím „svých“ médií, jako Rudé právo, Československá televize a Československý rozhlas komunistická moc zuřila, na chartisty a jejich sympatizanty pořádala štvanice. Znovu se ve větší míře rozběhly politické procesy. Sice už se nemučilo a nepopravovalo jako v padesátých letech, ale i mnohaměsíční až několikaletý pobyt ve vězení za podvracení republiky, s patřičnou šikanou, ale i trýzněním politických vězňů v nápravných zařízeních, nebyl zrovna příjemným zpestřením již i tak šedivých dnů.