Ne tak prvňáčci. Pro ty je zejména ten první den něco zcela nového. My starší, jejichž děti nastoupily do první třídy ještě za socialismu, jsme z vlastní zkušenosti věděli, že kromě učení čtení, psaní a počítání budou naše děti atakovány i vizemi zářných zítřků budování socialismu a nerozborného přátelství se Sovětským svazem na věčné časy.

Přišel rok 1989 a došlo k zásadním společenským změnám, které se pochopitelně promítly i do školství. Z hlediska svobody projevu, ale i po projevu, z hlediska neblbnutí hlaviček našich dětiček nejrůznějšími ismy. Něco nevídaného a bohužel, i neopakovatelného.

Jak totiž běžel čas, tyto atributy devadesátých let se postupně vytrácely. Vznikaly různé politické neziskovky, které pod pláštíkem bohulibé činnosti začaly na školách šířit ten správný – rozuměj ten podle nich jediný správný – světonázor. A pod tlakem některých „osmašedesátníků“ – tedy těch, kteří si myslí, že jsme o svobodu přišli až po obsazení republiky vojsky některých států Varšavské smlouvy v srpnu 68 a za následnou normalizaci viní především Ruskou federaci jakožto nástupnický stát Sovětského svazu a ne kolaborující spoluobčany – začala plíživě narůstat rusofobie.