Tehdy ještě zněla Hollandova slova jako věrná ozvěna jednoho klišé, které Francii kdysi oslavovalo jako útočiště pronásledovaných a utiskovaných: „France terre d´asile“, Po několik desetiletí takovým útočištěm opravdu byla. I pro lidi zpoza železné opony. Svět se ale změnil, Francie se změnila. Natolik, že v létě 2010 vydal Hollandův předchůdce v Elysejském paláci, Nicolas Sarkozy, policii příkaz k likvidaci divokých tábořišť zahraničních, tedy zejména rumunských a bulharských Romů a k vyhoštění mnoha z nich z Francie. Na televizních obrazovkách viděl svět jejich deportace a z Bruselu slyšel protesty komisařky Redingové proti rasové diskriminaci.
Letos v létě, na základě instrukcí nové vlády, zahájila francouzská policie a četnictvo k překvapení okolního světa další vlnu násilného vyklízení divokých romských tábořišť. „Chartery“, zaplacené francouzskými úřady, měly opět vracet vypovězené romské rodiny do Rumunska a Bulharska.
Evropská komise okamžitě udělala totéž, co v roce 2010 v souvislosti se Sarkozyho zákroky proti Romům: podrobila francouzskou politiku, znovu mírně zavánějící rasismem, zpřísněnému dohledu. Komisařka Redingová opět pozvedla hlas k varování před diskriminací, ale co je zajímavější, přidala výzvu, aby francouzská vláda přešla od krátkozrakého a neefektivního vyhošťování Romů (ti se stejně za čas vracejí), k politice jejich ekonomické a sociální integrace.
Hollandova vláda pár dní likvidaci nelegálních tábořiť ospravedlňovala potřebou zajistit bezpečnost, a to i bezpečnosti zdravotní, v lokalitách, kde se zahraniční Romové usadili. Vyhoštění zatím přibližně dvouset čtyřiceti občanů Rumunska a Bulharska zdůvodnila faktem, že o něm v každém jednotlivém případě rozhodly soudy. Rasový podtext svých opatření kategoricky odmítla. Ale stejně okamžitě udělala jeden významný krok zpátky a jeden kupředu. Likvidování tábořišť - zatím jde o méně než jednu desítku z několika set - omezila jen na průkazně zdůvodněné případy. Předešla tak obvinění z masové diskriminace romského etnika. A ten krok kupředu? Je docela podstatný.
Spočívá ve značném rozšíření seznamu profesí a zaměstnání, u kterých se už na Romy hledající nový domov, nebude vztahovat zákaz práce ve Francii. Ten, jak máme ještě v čerstvé paměti, platil prvních sedm let členství v EU i pro naše občany. Nejprve na území celé Unie, nakonec už jen na území Německa a Rakouska. Pro Rumuny a Bulhary platí dodnes.
Dnešní a zítřejší setkání francouzských ministrů s komisařkou EK, Vivianou Redingovou v Paříži už patrně nebude vysloveně konfrontační. Naznačila to i Redigová v interview pro dnešní Le Monde. Hollande včas napravil první exces.
Francouzská socialistická vláda neustupuje jen výtkám Bruselu, ale i hlasitým kritikám občanských iniciativ. Ty představují ve Francii mnohem aktivnější a průbojnější součást společnosti než v mnoha jiných evropských zemích, třeba i u nás. A nejsou jen slyšet. Jejich přístup k sociálním problémům francouzské společnosti, tedy i k problému přistěhovalecké romské vlny z východní Evropy, je možné i vidět. Opačně než vláda postupují dokonce i některé místní úřady. Jeden příklad za všechny: je z Aubervilliers, jednoho z měst neklidného pařížského předměstí.
Romové tam tábořili, někteří jen ve stanech už třetí zimu pod visutou dálnicí na očích všem místním lidem. Ti začali upozorňovat radnici na jejich neudržitelné životní podmínky i na jejich chování. Radnice spolu s občanskými iniciativami zareagovala tím, že dala postavit malou vesničku z prefabrikovaných domků, podobných velkým kontejnerům.
Nabídla v ní Romům bydlení. Ale jen těm, kteří se zaváží posílat děti pravidelně do školy a sami půjdou do integračních kurzů. Po dosažení elementární schopnosti začlenit se nějak do společnosti a najít si v ní obživu, si už pak budou muset najít jiné bydlení. I v tom jim ale pomůže řada asociací, tedy neziskovek, a radnice. S bydlením v prefabrikované koloniii se ale budou muset rozloučit především, když v čemkoli selžou. Když jsem do té kontejnerové vesničky přijel loni na podzim po čtyřech letech podruhé, žádný objekt tam nebyl vybydlený, prostranství mezi domky bylo uklizené, tátové či mámy právě přiváželi místní hromadnou dopravou děti ze školy. Většinu původních obyvatel už jsem tam ale nenašel. Byli to ti, kteří už s pomocí originálního projektu radnice a neziskovek, dokázali uskutečnit obrat ve svých životech. Ne-li oni sami, jejich děti už budou jinými lidmi. A většinová francouzská společnost je patrně dokáže přijmout mezi sebe.
Dá se v tom jistě najít inspirace nejen pro Hollandovu vládu a nejen pro Francouze.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
