Tehdy ještě zněla Hollandova slova jako věrná ozvěna jednoho klišé, které Francii kdysi oslavovalo jako útočiště pronásledovaných a utiskovaných: „France terre d´asile“, Po několik desetiletí takovým útočištěm opravdu byla. I pro lidi zpoza železné opony. Svět se ale změnil, Francie se změnila. Natolik, že v létě 2010 vydal Hollandův předchůdce v Elysejském paláci, Nicolas Sarkozy, policii příkaz k likvidaci divokých tábořišť zahraničních, tedy zejména rumunských a bulharských Romů a k vyhoštění mnoha z nich z Francie. Na televizních obrazovkách viděl svět jejich deportace a z Bruselu slyšel protesty komisařky Redingové proti rasové diskriminaci.

Letos v létě, na základě instrukcí nové vlády, zahájila francouzská policie a četnictvo k překvapení okolního světa další vlnu násilného vyklízení divokých romských tábořišť. „Chartery“, zaplacené francouzskými úřady, měly opět vracet vypovězené romské rodiny do Rumunska a Bulharska.

Evropská komise okamžitě udělala totéž, co v roce 2010 v souvislosti se Sarkozyho zákroky proti Romům: podrobila francouzskou politiku, znovu mírně zavánějící rasismem, zpřísněnému dohledu. Komisařka Redingová opět pozvedla hlas k varování před diskriminací, ale co je zajímavější, přidala výzvu, aby francouzská vláda přešla od krátkozrakého a neefektivního vyhošťování Romů (ti se stejně za čas vracejí), k politice jejich ekonomické a sociální integrace.

Hollandova vláda pár dní likvidaci nelegálních tábořiť ospravedlňovala potřebou zajistit bezpečnost, a to i bezpečnosti zdravotní, v lokalitách, kde se zahraniční Romové usadili. Vyhoštění zatím přibližně dvouset čtyřiceti občanů Rumunska a Bulharska zdůvodnila faktem, že o něm v každém jednotlivém případě rozhodly soudy. Rasový podtext svých opatření kategoricky odmítla. Ale stejně okamžitě udělala jeden významný krok zpátky a jeden kupředu. Likvidování tábořišť - zatím jde o méně než jednu desítku z několika set - omezila jen na průkazně zdůvodněné případy. Předešla tak obvinění z masové diskriminace romského etnika. A ten krok kupředu? Je docela podstatný.