Velmi důležitou roli, která se bohužel jen těžko zachycuje číselnými indikátory a které byly velmi podceněny, jsou charakteristiky dané kulturními, historickými a politickými reáliemi každé země. Pokud se země jako celek, tedy její vláda a obyvatelstvo, rozhodují v kritických situacích rozdílně od ostatních členů měnové unie, má to zásadní dopad na fungování celého uskupení.

 V tomto směru lze v Evropě jasně vidět dělení na severní a jižní křídlo. Tyto oblasti se od sebe dosti kulturně liší. Velmi je to vidět například na postoji jednotlivých států k zadlužení. Některé země (především jižní křídlo) jsou jasně předlužené nad svoje možnosti a zároveň jejich ochota s tím něco zásadního udělat je malá. Například ve Španělsku je téměř nemyslitelné, že by se provedla opravdu zásadní reforma pracovního trhu a udělalo se tak něco zásadního s obrovskou nezaměstnaností nejenom mladých lidí. Řecko sice stále přijímá úsporná opatření, ale jejich dodržování rozhodně není vzorné. Kontroloři EU, MMF a ECB neustále hlásí nespokojenost. A to si představte, jak by Řecko asi postupovalo, kdyby tito komisaři na místě nebyli.

 Naprostým opakem k přístupu k hospodářské krizi a veřejnému zadlužení je Estonsko. Tato pobaltská země za posledních 20 let jen jedinkrát porušila Pakt růstu a stability (v roce 1999 schodek 3,5 %). Celkové zadlužení je jen 6,3 % HDP. Přestože v roce 2009 byl meziroční propad ekonomiky před 14 %, vláda se nijak výrazně nezadlužila. Mzdy ve veřejném sektoru se snížily o 40 %, nezaměstnanost se zvýšila o 13 %, přesto jsme žádné nepokoje v ulicích
 Tallinnu neviděli.

 Nechci tím říci, že jedna nebo druhá cesta je ideální, chci tím poukázat na to, že v rámci eurozóny spolu existují země, které od sebe kulturně i politicky velmi daleko. Tato zdánlivě neekonomická proměnná má ale naprosto zásadní vliv na fungování měnové unie, kde se oba státy nacházejí.