V čem spočívá podstata návrhu zákona? Je jím dluhová brzda. Ta funguje na principu postupných fiskálních omezení, která postupně nabíhají při určité míře zadlužení země. Tak například první stupeň: při zadlužení mezi 40 a 45 % (vůči HDP) by měla vláda za povinnost přijmout taková opatření, která povedou ke snížení zadlužení a tyto opatření musí promítnout při sestavování rozpočtu. Nejpřísnější opatření by byla vládu nucena přijmout, při zadlužení blížící se 50 % HDP. To by již musela předložit povinně vyrovnaný rozpočet. Pokud by přesto zadlužení přesáhlo 50 %, musela by požádat o důvěru v Poslanecké sněmovně.

Nad dodržováním rozpočtových pravidel by měla bdít nezávislá Národní rozpočtová rada. Ta by zároveň vyhlašovala míru zadlužení, na základě které by vláda musela konat.

Tato tzv. fiskální ústava je ústavní zákon. Shoda nad ním musí být nalezena napříč politickým spektrem. Levicové strany budou dozajista prosazovat vyšší povolené zadlužení. Odhaduji to tak na 5 až 10 % více než o jakém hovoří vládní návrh. V tomto směru se vůbec nebráním diskuzi. Na zákonu je totiž nutno najít dlouhodobou shodu. Z praktického hlediska – přestože já preferuji spíše přísnější limity – není příliš výhodné stanovovat pravidla příliš striktně. V případě, že by byla pravidla příliš přísná, byla by každá budoucí vláda v pokušení tento zákon změnit. Naproti tomu, volnější parametry dávají zákonu větší šanci na dlouhotrvající platnost.

V tomto smyslu je třeba vyvažovat na lékárnických vahách. Pravidla nesmí být ani příliš přísná (byla by je snaha v budoucnu měnit) a ani příliš benevolentní (pak by zákon nebyl účinný). Proto vnímám jako nejzásadnější politickou shodu, která by měla přinést konsenzus nad tím, jak moc má být Česká republika zadlužená.