V důsledku pokrytecké unijní politiky, ovlivněné zejména Francií a Německem, se Turecko Evropě pomalu vzdaluje. Stále častěji se chová jako velmoc v prostoru střední Asie, která začíná více než na západ hledět na východ. Utvrdila mě v tom i nedávná setkání s hlavním vyjednavačem Turecka s EU Egemenem Bagisem a předsedou tureckého národního shromáždění Cemilem Cicekem.

Když v roce 2002 nastupoval do svého křesla premiér Erdogan, jasně deklaroval svůj cíl dovést Turecko do Evropské unie. Pod tlakem unijních požadavků Turecko následně prodělalo vývoj, který ho výrazně přiblížil k evropským demokratickým standardům. A podle všeho by byli jeho představitelé v tomto procesu ochotni pokračovat, pokud by ovšem cítili, že deklarovaný zájem o jeho členství není ze strany unijních politiků jen diplomatickým mlácením prázdné slámy. Od začátku přístupových rozhovorů v roce 2002 Unie neudělala nic pro to, aby takový pohled vyvrátila. Naopak již od roku 2006 blokuje projednání 17 kapitol v přístupových rozhovorech a opakované výroky některých evropských představitelů svědčí o tom, že kdyby se Turecko na hlavu stavělo, místo pro něj v Evropské unii není. Cílená stagnace přístupových rozhovorů je stále patrnější a žádný zvrat nemůžeme čekat ani od příštích měsíců, obzvláště ne v druhé polovině roku 2012, kdy stane v čele EU Kypr, neuralgický bod mezi Tureckem a Řeckem.