Ze všech věcí, které konstantně způsobují rozladěnost a naštvanost našich spoluobčanů, patří k těm nejzávažnějším opakované porušování předvolebních slibů politických stran i jednotlivých politiků, korupce a rozkrádání veřejného majetku.

První přímá volba prezidenta by měla být jiná. Po dvou ostudných volebních obdobích Václava Klause a zejména po zákulisních odpudivostech jeho druhého zvolení se dospělo ke všeobecné shodě, že změna je nutná. Jasným záměrem za zavedením přímé volby bylo, aby se rozhodovací pravomoc vzala z rukou lobbyistů a korupčních sítí a vrátila se lidem. Podobně jasný záměr sleduje i prováděcí zákon, když jednoznačně vyžaduje, aby byly zveřejněny veškeré příjmy a s kampaní spojené výdaje.

Zdá se však, že pokud budou věci pokračovat tak jako doposud, nebude tento záměr stojící za přímou prezidentskou volbou naplněn. Korupční sítě uhájí své pozice a o transparentnosti se bude daleko spíše hlasitě mluvit, než že by byla skutečně naplněna. Demokracie se nebude rozvíjet, naopak cynismus dál pokvete.

A to je přesně tím důvodem, proč jsem se rozhodl oslovit všechny ostatní kandidáty a vyzvat je k tomu, aby se nad rámec svých zákonných povinností připojili ke krátkému, ale jasnému etickému kodexu. Jedná se o čtyři jednoduché závazky, které mají zajistit, aby prezidentské klání dostálo důstojnosti prezidentského úřadu a šlo příkladem zbytku politické scény.

V první řadě bychom měli mít na paměti, že úřad prezidenta se v české společnosti těší velké vážnosti. Všichni kandidáti by se proto měli vyvarovat veškerých vulgarit a urážek, které by důstojnost tohoto úřadu snižovaly. Máme až příliš závažných témat, o kterých bychom měli vést seriózní diskuzi. Odpovědi na palčivé otázky boje proti korupci, uhájení sociálního státu či našeho vztahu k Evropě občany zajímají mnohem více, než ty nejkošatější bonmoty.

Každý z kandidátů by dále měl mít ze zákona zřízen speciální účet. Žádoucí by bylo, aby tento účet byl zřízen jako transparentní, na němž by mohli všichni občané sledovat, jak ten který kandidát během své kampaně přijímá a utrácí peníze. Toto opatření však postrádá smysl, pokud ho kandidáti obchází a své výdaje začínají uvádět až od nějakého svévolně zvoleného data, případně zcela odmítají přiznat výdaje na svou kampaň. Tak se například z účtu Miloše Zemana zřejmě nikdy nedozvíme, kolik ho stála masivní letní billboardová kampaň a kolik peněz vydal za sběr podpisů včetně rozeslání petic do miliónů poštovních schránek, neboť se rozhodl zřídit si účet až v září a předchozí výdaje schovává za svou stranu. Toto já nepovažuji za transparentní hospodaření, nýbrž za nepřijatelný podvod na voličích.

S tím úzce souvisí i další bod mého kodexu, totiž výzva ke zveřejnění všech dárců od samého začátku kampaně. Pokud totiž kandidát zveřejní všechny své výdaje, musí logicky zveřejnit i subjekty, které mu na ně poskytly finanční prostředky. Jak máme věřit Miloši Zemanovi cokoliv, pokud veřejnosti tvrdošíjné odmítá sdělit, odkud vzal peníze na svou dvouměsíční intenzivní kampaň? A jak máme věřit Janu Fischerovi, že bude konat vždy jen v zájmu občanů, když se vyhýbá nepříjemným otázkám a není schopen věrohodně vysvětlit, proč do jeho kampaně tak masivně investují podnikatelé s nejasnou minulostí, kteří mají navíc evidentní zájem na tom, získat možnost ovlivňovat rozhodnutí státních orgánů a dokonce se k tomu i otevřeně přiznávají?