S hlubokou lítostí jsem se dozvěděl, že během včerejšího rána skonal novinář, disident a jeden z mluvčích Charty 77 Jan Štern. Vím, že se jednalo o muže statečného, zásadového a moudrého, který se do konce svého života aktivně zajímal o dění v naší zemi.

Pokaždé, když nás opustí někdo z generace chartistů, naplní mne to velkým smutkem. Jedná se o výjimečné lidi, kteří se s odvahou, jež se dnes již moc nevidí, nebáli bojovat za pravdu a proti zvůli nesvobodného režimu. Nejobdivuhodnější na jejich boji bylo především to, že do poslední chvíle nevěděli, jestli nakonec zvítězí. Dlouhá léta museli oni i jejich rodiny snášet všemožné perzekuce a ústrky, nespravedlivá uvěznění, vyhazovy z práce, odmítnutí na vysokých školách. Bez jakýchkoli záruk, jenom s vědomím toho, že je to tak správné, byli ochotni obětovat své pohodlí, kariéry, často i svobodu. Přesto to však nevzdali a nezlomili se, až se nakonec ukázalo, že mají mnohem tužší kořínek, než samotný komunistický režim. A za to mají můj hluboký obdiv a dík.