Je na místě obecně říci, že není důvodu myslet si, že levicová opozice je snad nepřítel poctivých podnikatelů. Chápe je jako významný ekonomický sociologický fenomén a logicky se ptá po optimálních pravidlech. Ale je si vědoma, že OSVČ nesou na svých bedrech riziko podnikaní, riziko nespolehlivých odběratelů, kteří neplatí a na dovolenou si musí vydělat atp.

 

Mám spočteno, že v KSČM je mezi jejími členy cca patnáct set podnikatelů a mezi voliči KSČM je jich mnohem více. Jsou to samozřejmě především drobní živnostníčci, kteří svoji činnost vykonávají osobně, a členové „podnikajících rodin“. A z různých dotazníkových akcí vyplývá, že na 4/5 těchto malých podnikatelů se cítí být v horším postavení než klasičtí zaměstnanci v chráněném pracovním poměru. Mezi sympatizanty levice se ale najdou i vlastníci větších firem. Prostě „rudí“ podnikatelé nejsou nějaká vzácnost.

 

Když zazní toto, možná někdo připomene historickou zkušenost podnikatelů s komunisty. Ano. Rozsah a způsob znárodňování překročil sliby, které KSČ dala občanům ve volebním programu z roku 1946. To, že zaslepené mocenské zájmy zvítězily nad ekonomickou racionalitou, byla chyba, která se vymstila. Ano, protivíme se vykořisťování člověka člověkem, logicky odmítáme i spekulativní či přímo podvodné formy podnikání. Historická zkušenost ale přesvědčila, že privátní iniciativa přináší cenné podněty ekonomického rozvoje. 

 

Rozhodně je třeba jasně odmítnout, že jsou snad OSVČ paušálně nějací parazité a pijavice. Racionální přístup vychází s faktů a tudíž je schopen rozlišovat. Český sektor živnostenského podnikání rozhodně není homogenní. V množině zhruba 900 tisíc drobných podnikatelů jsou nemalé rozdíly. Liší se oborem své činnosti i tím, že mnozí mají podnikání jako vedlejší výdělečnou činnost. Pokud se tedy v návrzích ČMKOS požaduje zrovnoprávnění daňových subjektů, neexistuje nějaká jednoduchá odpověď na to, jak se to myslí. V každém případě není rozumné stavět zaměstnance a OSVČ proti sobě.

 

V současné krizi je viditelně neplněna daň z příjmu fyzických osob z podnikatelské činnosti, na rozdíl od daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. V 2007 roce inkasoval stát a státní rozpočet 17 miliard korun na dani z příjmů od OSVČ, kterých bylo v té době zhruba 750 000. V roce 2009 se její výběr propadl na 5,6 miliardy korun a v roce 2012 už činil příjem rozpočtu na dani z příjmu OSVČ pouze 1,5 mld. Kč. Ve stejném roce odvedli zaměstnanci na dani z příjmu fyzických osob 105 mld. Poměrně zásadní rozdíl je i u odvodů na sociální a zdravotní pojištění. V současné době platí OSVČ sociální pojištění o 70% nižší než zaměstnanci(!) a zdravotní pojištění o 55% nižší než zaměstnanci!

 

Tato čísla ale nemusí znamenat automaticky diskriminaci zaměstnanců, může to znamenat i to, že krize tvrději dopadá na drobné živnostníky. Bylo by absurdní navodit dojem, že řadoví OSVČ jsou hlavním viníkem současných ekonomických problémů a že jejich tvrdší zkasírování odstraní nerovnováhu ve veřejných financích. Pokud jde o tzv. výhody OSVČ - nemluvil bych o redukci ale o optimalizaci.

 

Chudí živnostníci podnikají často na doraz a nějaké neuvážené zvýšení odvodů a rušení úlev by je pouze poslalo na úřady práce či do šedé ekonomiky. Živnostníci s minimálním výdělkem musí státu platit více, než unesou a jsou tlačeni do pozice žebráků. Na druhé straně jsou movitější podnikatelé, kteří vydělávají hodně, ale snaží se odvádět státu co nejméně. Jsou také profese, které mají minimální náklady, ale účtují nemalé částky (různí advokáti, architekti apod. představitelé profesních komor).

 

Často se argumentuje velkorysými výdajovými paušály Např. ve výši 40 procent z příjmů pro autorskou činnost nebo 80 procent pro řemeslnou živnost. Je třeba ale také dodat že tyto paušály mohou uplatnit je ti živnostníci, kteří dosahují menšího obratu než 2 miliony korun ročně. Podobně byla odbourána možnost souběhu výdajových paušálů a daňových slev na dítě či manželku. Takže větší firmy, kterým dělají tržby zaměstnanci, tuto výhodu uplatnit nemohou. Faktem je, že takový podnikatel jako fyzická osoba má sice firmu, ale daně platí 15% a nikoliv 19% jako právnická osoba.

 

Je pravda, že OSVČ platí do systému sociálního a zdravotního pojištění ani ne polovinu toho, co zaměstnanec. OSVČ s malými příjmy musí přesto platit zálohy minimálního pojištění na základě výsledků minulého roku a to v poloviční výši, ať již nějaké příjmy má anebo nikoliv. OSVČ do veřejného pojištění málo dávají, ale pak i málo čerpají. Nízké odvody do penzijního systému znamenají velké riziko na stáří, bohatší podnikatelé se nějak zajistí, ale ti chudí jsou vážně ohrožení. Tím, že si usnadňují současné podnikání, zříkají se dostatečného zajištění ve stáří.

 

Cesta ke zvýšení plateb od živnostníků vede nikoli jejich dalším daňovým zatížením, ale především zlepšením hospodářské situace státu. V tomto smyslu jsou malí živnostníci a zaměstnanci na společné lodi.

 

OSVČ pak stát pomůže věnovat se také nenákladovým podmínkám jejich činnosti, jako je přístup k úvěrům, k veřejným zakázkám, kde může být ale zátěží složitost legislativy či zbytečná administrativa. Některé živnosti jsou také závislé na rozvoji učňovského školství a středních odborných škol. Podnikatelské prostředí samozřejmě ovlivní i úpadkové právo, nabídka cenově dostupných poradenských a konzultačních firem, podpora exportu a poskytování finančních garancí také malým, nejen velkým firmám.