Mezi panelisty tam usedli spolu se mnou i jeden z autorů knihy politolog Michel Perottino a sociolog Ondřej Slačálek. Ve vztahu ke KSČM tam zazněla především otázka nedostatečné transformace KSČM. Mojí odpovědí na hlavní otázku bylo, že KSČM určitou strategickou proměnou (transformací) prošla již při svém vzniku. Jejím jádrem byla distance od mocenského a ideového monopolu a přijetí myšlenky ekonomické a politické plurality. Odmítl jsem ztotožňovat transformaci se sociáldemokratizací a s přijetím kapitalismu jako status quo. Strategickou alternativou KSČM je demokratická inovace myšlenky socialismu a na tomto základě je naším úkolem reagovat na aktuální vývoj (tedy reagovat programovou i organizační adaptací a ne další proměnou naší politické identity).

Na seminář bezprostředně reagoval v tisku jeden z účastníků Alexandr Mitrofanov článkem „Nad vějířem východisek z krize“ (Právo 4. května). Kvitoval, že se KSČM na jedné straně kriticky vymezuje vůči stalinismu a na druhé straně se nevzdává myšlenky na sociální a politické revoluce bez autoritářských excesů. A zamyslel se přitom nad připraveností stranické scény na hloubku systémový problémů, které nás čekají. Varoval přitom před zneužitím nálad k upevnění pozic oligarchů a k posílení politických zisků populistických projektů jako je např. Úsvit senátora Tomia Okanuty.

Na tento článek polemicky navázal další účastník semináře Antonín Rašek svým komentářem „KSČM levicovému radikalismu překáží“ (Právo, 6. května).

Uznal, že téma další transformace KSČM je mylné, pokud strana nechce být ani sociálnědemokratickou ani stalinistickou. Rozvedl ovšem Slačálkovu myšlenku, že KSČM pouze vytěžuje zdání radikální strany. a ve skutečnosti je subjektem spíše konzervativním. Jeho závěr zní, že současná podoba kdysi masové a dnes přestárlé KSČM je překážkou institucionalizace skutečně radikální levice.