Nechat se inspirovat školními modely ostatních států je určitě chvályhodné. Je ale potřeba hledat širší souvislosti a možnosti aplikace na český systém. A i v České republice se bude pohled na tyto otázky lišit region od regionu, jiné zvyklosti bývají v Praze a jiné třeba na Ostravsku. Nemůžeme opomenout ani rozdíly individuální. Kolikrát jste se v kruhu svých známých porovnávali, kdo z vás je sova a kdo skřivan?

Navíc ve Finsku, na rozdíl od České republiky, je školství prestižním povoláním, které je odpovídajícím způsobem i ohodnoceno – z toho si určitě můžeme brát příklad. Vlastní kvalita školství závisí především na úrovni pedagogického sboru, na jeho finančním ohodnocení a způsobu výuky.

Nejzávažnější z nadhozených námětů je otázka, v kolika letech má dítě nastoupit do 1. třídy základní školy. Současné děti v pěti letech běžně čtou a počítají, mnohé umějí již i psát. Představa, že nějakým moudrým (stínově) vládním rozhodnutím zbrzdíme přirozený vývoj na školu připravených dětí o rok, je proto škodlivá.

Kromě toho, již dnes některé děti nastupují do školy těsně před dovršením 7. roku věku. A další děti mají odklad začátku školní docházky o jeden rok na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny a žádosti rodičů. Pokud by se u některých dětí sečetly všechny takové skutečnosti, šly by do 1. třídy až skoro v 9 letech a základní školu by končily v 17 letech. Tím pádem by i do zaměstnání nastupovaly velmi pozdě, stát by za ně o to déle odváděl zdravotní a sociální pojištění. A dalším efektem by byl enormní tlak na školky, které již dnes kapacitně nestačí.

Hodnotit známkami, nebo slovně?

Obdobně ani ústní hodnocení má málo společného se školskými vědomostmi. To, co potřebujeme, je podpora dětí k učení a studiu, jejich motivace, aby se účastnily znalostních soutěží a získávaly granty na další studium a osobní rozvoj.

„Už dnes existuje možnost slovního hodnocení, záleží na rozhodnutí ředitelů škol a jejich dohody s rodiči,“připomíná Jana Drastichová, poslankyně Věcí veřejných, která se ve sněmovně věnuje zejména otázkám školství a sociální problematiky, a dodává. „Slovní hodnocení může být prospěšné u těch prvňáčků, kteří by na vysvědčení nedostali vytouženou jedničku. Právě na tu se ovšem většina žáků prvních tříd těší. A my bychom jim měli odepřít tuto motivační radost?“

Podle aktuálních výzkumů se české děti dlouhodobě propadají ve znalostech především v matematice a dalších exaktních vědách. Tuto situaci rozhodně nevyřešíme zavedením ústního hodnocení. České školství potřebuje srovnávání, systém kritérií, nikoli souhrn ústních doporučení.

Od osmé, či od deváté hodiny?

Školní docházka od devíti ráno by byla ranou hlavně těm rodičům, kteří budou řešit, kam se svými dětmi každý všední den mezi půl osmou a devátou ráno. Případným řešením by tedy spíše mohlo být zařazování lehčích předmětů do první vyučovací hodiny.

Podle zkušeností Jany Drastichové, která do zvolení poslankyní pracovala jako učitelka na základní škole, právě v 9 hodin vrcholí soustředěnost žáků a po 11. hodině již naopak klesá. „Z tohoto pohledu je lepší začít s výukou už v 8 hodin. A také musíme myslet na to, že mnoho žáků má odpolední kroužky. Pokud by se výuka protáhla, zbylo by na mimoškolní aktivity méně času.“