Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, nejprve uvedu dvě podstatné věci.

Za prvé jsem dalek toho upírat upřímně věřícím českým občanům, kteří respektují ústavní pořádek naší republiky, jejich víru, ať už jsou jakéhokoliv náboženského vyznání. Za druhé přiznávám věřícím a jejich organizacím právo na určitou veřejnou podporu a jsem zastáncem péče státu o kulturní památky a hodnoty, které jsou spojeny s činnosti církví a slouží k uspokojování oprávněných potřeb věřících všech vyznání.

Nechci a nebudu také zpochybňovat, že po Únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí zejména římsko-katolické církve se dopustila i neomluvitelných křivd vůči církvím a řádům včetně necitlivého postupu vůči věřícím kněžím a řeholníkům. Mluví-li však předkladatelé návrhu posuzovaného zákona neustále o tom, že něco bylo ukradeno a že by to mělo být vráceno, pak není nic snazšího než pečlivě prověřit tato tvrzení a poměřit tato obvinění položku po položce s rozsahem toho, co špičky kléru po státu, obcích a po občanech dnes žádají.

Nechci zde znovu připomínat obludnou kauzu Bouzova a Sovince, zámku Bruntálu a Lázní Karlova Studánka. Za zmínku ovšem stojí zobecnění toho, že na seznamu komunisty prý ukradeného majetku, který jsme na půdě této Sněmovny posuzovali v černu 1997, se objevily i nemovitosti zkonfiskované církví za vlády Josefa II. Šlo například o klášter Sázava, zámek Rožďalovice, zámek Rokytnice a mnohé další. Handrkování se o státní a obecní majetek a domáhání se miliardových příspěvků či darů bez právně řádně podložených požadavků a bez toho, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné potřeby církví a rozsah veřejných služeb poskytovaných církvemi, bylo pro mne tenkrát neakceptovatelné a stejně tomu je i dnes.

Docela pak chápu, že na příslušná státní zastupitelství přicházejí v dané věci zcela konkrétní trestní oznámení. Pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka je zatím podezřelý ze spáchání trestného činu krádeže ve stadiu pokusu a vláda Petra Nečase je pak, a vy to nepochybně také víte, podezřelá ze zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Ano, dámy a pánové, jsme zahlceni problémy, bez jejich vyřešení nelze postoupit kupředu. Konfrontační styl české politiky tomuto řešení však příliš nepomáhá. Možná jde o nedostatek pragmatismu, nebo také o neschopnost se dohodnout na podstatném. Může jít ale i o neochotu a možná také o záměr, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že funkcí politiky je překonávat neporozumění a probouzet odpovědnost za veřejné záležitosti.