Byl jsem jedním ze dvou poslanců KSČM, kteří hlasovali 12. prosince proti návrhu zákona o zvýšení platů ústavních činitelů. Co mne  k tomu vedlo? Nic jiného než poctivé úmysly. Pro mnohé poslance ovšem daná problematika byla obtížně uchopitelná.  Já osobně při vědomí toho, jakým způsobem vláda škrtí platy veřejných zaměstnanců a šetří na sociálně slabých, jsem svým hlasem podpořil jen návrh na zvýšení platů soudců.  Ke zvýšení platů soudců totiž Sněmovnu zavázal svým rozhodnutím Ústavní soud. Do finálního hlasování ale jistí poslanci  vládní koalice prosazovali své vlastní zájmy.  V konečném důsledku dosáhli toho, že po nejrůznějších manévrech a zákulisních jednáních výsledný návrh měl fakticky navýšit reálné příjmy i dalším ústavním činitelům včetně členů vlády, poslanců a senátorů. Nést odpovědnost za takový trik se ale zřejmě zalekli i někteří z „potřebných“ a návrh neprošel. Můj postoj k věci byl od počátku čitelný a ukázal se jako racionální. Vláda dostala určité varování. Měla totiž a mohla podle mého přesvědčení udělat hned to, k čemu se odhodlala až nyní po zamítnutí svého mizerně připraveného návrhu. To znamená přijít čistě s návrhem zákonné úpravy k naplnění požadavku Ústavního soudu ohledně zvýšení platů soudců.

Miroslav Grebeníček