Přátelé,

dovolte, abych Vás pozdravil a, ač bohužel nepřítomen, užasl. Vnitřním zrakem zjišťuji, že jsem na shromáždění okrajové minority, lidí, kteří si v postdemokratickém státě odvažují demonstrovat za něco tak zpátečnického jako jsou občanské svobody. Jak jste se na toto náměstí během evolučního vývoje druhů vůbec dostali? Kde je váš pud sebezáchovy? Neuvěřitelné!

Uvěřitelné by přece bylo, kdybyste se zde srotili například k pokrokovému vydírání státu a svých spoluobčanů. Politicky korektně se mu říká „boj za lidská práva", tedy za onen mýtický pokrok. Pokud by se vás tady sešlo hodně, řekněme takových šest až deset, proletěli byste dnes večer všemi hlavními zprávami v televizi a rozhlase, zvláště v těch družstevních, s tajemným názvem „veřejnoprávní". Zítra byste byli na titulních stranách novin. S každým z vás by následně pokrokoví novináři, to jsou skoro všichni, udělali nejméně tři rozhovory, interpelovali by nějaké poslance, zvláště ty pokrokové. A brzy by se měnily také zákony.

To byste však museli být přinejmenším veselí homosexuálové nebo rozzlobené sufražetky, levicoví radikálové, takřečení antifašisté, nebo alespoň kapličtí knihovníci, otvírači hrobů německých obětí české zvůle či věrozvěstové eurounionistického ráje pod berlínsko-bruselským protektorátem. Prostě pokroková elita národa!