Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem si připravila takové kratičké zamyšlení do historie a vlastně i pan kolega Filip zde říkal, že věc, kterou dnes projednáváme, je jednak otázkou rozhodnutí Parlamentu a možná velmi dlouhou věcí k zamyšlení u historiků. Já mám takové kratičké zamyšlení do historie.

Ocenění zásluh československých prezidentů je možné považovat již za určitou tradici, která byla založena přijetím tří zákonů. Zákona o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka o stát u příležitosti jeho 80. narozenin v únoru 1930, zákona o zásluhách Štefánika z roku 1990, který byl přijat ve Federálním shromáždění, zákon o zásluhách Edvarda Beneše v roce 2004 známý jako Lex Beneš. Zákon o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka byl výjimečný tím, že Masaryk ještě žil. Ocenění bylo též spojeno s finanční částkou na dar k jeho narozeninám a to bylo kritizováno daleko víc než samotný zákon. Nicméně dobrovolně se zákon považoval za svého druhu vyznamenáním. Již tehdy se ukázalo, že v takových debatách nejde jen o osobu jako takovou, ale o myšlenky, které symbolizuje a to by mělo být hlavní historickou paralelou, kterou bychom si mohli z historie vzít. Právě tato úvaha by měla vést k rozhodnutí o přijetí tohoto zákona.

Ještě krátce dovolte, abych se zmínila k zákonu, který se týká zásluh Edvarda Beneše. Zvláště u jeho přijetí se objevila velká kritika, zda přijímat zákony hodnotící historii či přijímat zákony, které nemají normativní charakter.

Takové názory jsou naprosto legitimní a je nutné je brát v úvahu a polemizovat s nimi. Nicméně případ Václava Havla je z tohoto pohledu výjimečný. Jeho obsah se nedá zpochybnit, pokud někdo nechce zpochybnit samotné základy ústavnosti. A na rozdíl od Beneše nezpůsobuje spory se zahraničními sousedy, naopak, v zahraničí je Václav Havel vnímán i jako symbol demokracie.