"Přišla jsem v úterý domů, pustila televizi, která přenášela jednání sněmovny, a vybafl na mne Jiří Paroubek," napsala dnes ve svém článku. A pokračovala: "Snůška demagogie, lží, polopravd, osočování a osobní ukřivděnosti, která se valila z obrazovky, nebyla sice o moc mohutnější, než bývá jindy, ale stejně byla nepříjemná. Copak se tohle může? říkala jsem si znechuceně. Nevím, jestli ještě v trestním zákoníku existuje paragraf o narušování mravní výchovy mládeže, předpokládám, že ano. Neměl by tam být taky paragraf o narušování mravní integrity společnosti? Pak přišel na řadu poslanec Huml. Ano, určitě by takový paragraf měl existovat, říkala jsem si – ale přitom dobře vím, že volení zastupitelé nesmějí být pronásledováni za názor, který vyjádří před zastupitelským sborem. „Zatímco ty,“ zavrtěl ocáskem Davídek a olízl se, „můžeš klidně jít sedět za to, co napíšeš do novin.“ „Nemůžu,“ odsekla jsem z výšin lidského vědění, které zajisté nesmírně převyšuje to, co může vědět malý kocourek. „Nemůžu, protože to noviny neotisknou.“ Sama jsem ale cítila, že ho nepřesvědčím: nemusí mi přece připomínat, že poslanci a senátoři mohou být za cokoli řádně trestáni jen tehdy, dovolí-li to jejich zastupitelský sbor.

Gratuluji paní Petruško. Ne my dva, kolega Paroubek a já, jsme dnes v pozici špiček režimu. Je to Vaše parta, která vládne a vy jste se dopustila stejných prohřešků, které jste v minulosti kritizovala a proti kterým jste snad i bojovala. Dnes jste zaslepena. Volání po dodržování Ústavy a Listiny základních práv a svobod, kterého jsem se v projevu dopustil, aniž bych jakkoliv hájil Davida Ratha, považujete za morální prohřešek. Je neuvěřitelné, jak se z disidentky stane někdo během pár let dinosaurem. Vždyť voláte po nesvobodě, voláte po trestání za projev v Parlamentu. Svoboda slova bylo hlavní heslo Vašeho disidentského hnutí, nebo se pletu? To máme proti Vám a Vašim lidem začít budovat další, kolikátý už, odboj?