Je to přiměřená pozornost, neboť čtyřicet čtyři let od této události přece jen již trochu vzdáleno a význam okupace byl již přebit dalšími neméně významnými událostmi, byť z důsledků okupace vycházejícími.

Je nasnadě, že tak jak léta plynou, milosrdný čas pohřbívá pod sedimenty vzpomínek další a další  události, aby tyto vyšuměly z paměti přímých účastníků a aby se tak staly neživou součástí historie. Z té si budeme pamatovat, že události srpna byly pokusem – a dlužno dodat, že na dvacet let úspěšným – zastavit dějiny tak, aby se sovětský satelit, kterým Československo bylo, „přirozenou“ cestou neosamostatnil . Z  tohoto pohledu byla brežněvovská doktrína o omezené suverenitě logickou součástí geostrategického plánu na získávání a udržování panství nad světem.  A také, nutnou podmínkou přežití  zejména Sovětského svazu. Brežněv si dobře uvědomoval – na rozdíl od čs. komunistů, kteří idealisticky snili o zavádění socialismu s lidskou tváří – cynický rozměr komunistické moci, kterým bylo a je násilí, lhostejno zda vnější, nebo vnitřní: tato sine qua non, bez které není možno uvažovat o přežití diktatury.

Události srpna 1968 nebyly osamocenou událostí tohoto typu.  První stát střední Evropy, který se vymanil, respektive nespadl do plné sféry sovětského vlivu, byla Jugoslávie. Jugoslávský předák pozdější prezident SFRJ Jozip Broz Tito, který vyhnal německé okupanty z jugoslávského území v podstatě sám partyzánským způsobem boje a bez přímé sovětské podpory, velmi záhy po konci války zahájil „svou vlastní cestu“, která se navenek ohlásila masivním stalinistickým mediálním útokem proti „Titovu režimu“. Leč  přímému nasazení tanků se Sovětský svaz z důvodů dohod na jaltské a postupimské dohody neodhodlal;  politická připravenost Západu zúčastnit se dalšího globálního konfliktu byla vyprovokována komunistickým převratem v Praze v únoru 1948 a Stalin nebyl v situaci, kdyby si riskl tak masívní zásah do právě sjednané mocenské geopolitické rovnováhy, aniž by za to byl ochoten zaplatit nepředstavitelně vysokou cenu.