Kalousek: Pořízení znaleckého posudku se výslovně nepožaduje, tak to stojí v zákoně

Ministr financí dnes ráno předal Mandátovému a imunitnímu výboru PS PČR odborné stanovisko Ministerstva financí jako ústředního orgánu státní správy, který je pro dané právní normy oprávněn vydávat závazná odborná stanoviska pro účely praxe.

Vedle tohoto stanoviska zveřejňuje ministr financí i právní názor Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který si v minulých dnech vyžádal. Na základě mediální poptávky se ministr financí rozhodl zveřejnit také příslušný expertizní posudek náčelníka Generálního štábu Armády České republiky.

Uvedené dokumenty naleznete zde: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/tiskove_zpravy_71125.html

Odborné stanovisko Ministerstva financí

Vážený pane předsedo,

na Vaši žádost Vám Ministerstvo financí jako ústřední orgán státní správy, který je, v rámci zákonné kompetence, jak v oblasti nakládání s majetkem státu, tak v oblasti cen a oceňování, oprávněn vydávat odborná stanoviska pro účely praxe, zasílá své stanovisko k aplikaci ustanovení § 12 zákona č. 219/2000 Sb. a ustanovení § 18 zákona č. 137/2006 Sb.

Podle obecného ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisu (dále jen „zákon o majetku“), lze dle § 12 odst. 4 při úplatném nabytí majetku státem cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu. Cena při úplatném nabývání majetku pro stát je tedy výsledkem dohody smluvních stran s tím, že zákon o majetku nastavuje horní hranici ceny. Zákon o majetku nestanoví jakou formou by měla organizační složka státu nebo státní organizace horní limit ceny zjišťovat, pořízení znaleckého posudku se výslovně nepožaduje a termín „ocenění podle zvláštního předpisu“ není obsahově totožný s termínem „znalecký posudek“. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o oceňování“), je hmotněprávní normou, která říká jak se majetek oceňuje, ale v žádném případě není normou procesní, která by říkala kdo je oprávněn oceňovat. Vůbec neřeší subjekt oceňování, nečiní z toho výhradu znalců zapsaných v příslušném seznamu Ministerstva spravedlnosti, text zákona dokonce slovo „znalec“ ani nepoužívá. Ocenění podle zvláštního předpisu je oprávněn (si) udělat každý, a pak se jen hodnotí, zda ocenil správně nebo ne. Stejně může postupovat zadavatel veřejné zakázky, který může ocenění provést znaleckým posudkem anebo bez něho, protože pokud zákon vyžaduje ocenění znalcem, musí takové ustanovení výslovně obsahovat (např. § 28 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev). Pro úplnost dodávám, že takové obdobné ustanovení zákon o majetku neobsahuje a povinnost provést ocenění znaleckým posudkem tak dána není.

Horní hranici sjednané ceny je nutno dovodit ze zákona o oceňování. V zákoně o oceňování je pro zjištění ceny některých druhů majetku stanoveno použití určitého způsobu či způsobů oceňování. Tak se např. zjišťuje cena věcí nemovitých. Konkrétní způsoby oceňování však nejsou stanoveny pro věci movité; pro ty je nutné použít ocenění obvyklou cenou, kterou se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného nebo obdobného majetku nebo při poskytování obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění.

Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, naopak se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Ani zde zákon neurčuje, že by bylo nutno pořídit znalecký posudek.

V případě speciálního majetku státního významu, který se běžně (obvykle) neprodává, nelze stanovit ani cenu obvyklou. Jakékoliv ocenění takového majetku znalcem by bylo pouze jeho vlastním názorem, nikoliv obvyklou cenou. Předpokladem pro objektivní cenové srovnání je existence věrohodného měřítka v kvalitativním i kvantitativním smyslu. Jeho věrohodnost je dána tím, že by měly být porovnávány srovnatelné vstupy. V případě takového speciálního majetku, jako je vojenská technika, finální konfigurace reflektuje konkrétní potřeby zákazníka.

Koncová cena je pak výsledkem realizace konkrétních potřeb zákazníka, a proto se její výše případ od případu často i zásadně liší. O jednotkové ceně rozhoduje i počet odebraných kusů.

V situaci neexistence identických vstupů pak cenová analýza či srovnání mohou být zcela zavádějící. V případě nákupu vojenské techniky Ministerstvem obrany jde výhradně o speciální a mimořádné zakázky státního významu, které většinou podléhají utajení, a proto není známa jejich vybavenost konkrétními komponenty. Stejně tak podléhají tyto zakázky utajení i v jiných státech, a tak objektivní porovnávání jejich ceny nebo stanovení ceny obvyklé je prakticky nemožné.

Pokud se týká zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), postupoval zadavatel, tedy Ministerstvo obrany podle § 18, který umožňuje nezadat veřejnou zakázku podle § 18 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách i v případě, že předmětem je výroba nebo koupě zbraní, zbraňových systémů, střeliva nebo zabezpečení dalšího vojenského materiálu, za splnění podmínky, že je to nutné k zajištění obrany nebo bezpečnosti státu. Toto zákonné ustanovení rovněž odkazuje na seznam vojenského materiálu stanoveného prováděcím právním předpisem, kterým je v tomto případě vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 332/2009 Sb., vydaná k provedení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů. V této vyhlášce je obsažena letecká technika v položce SVMe 10 – „Letadla, vzdušné dopravní prostředky lehčí než vzduch, bezpilotní vzdušné prostředky, letecká výzbroj a výstroj, speciálně konstruované součásti, příslušenství a služby. Výjimka uvedená v § 18 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách se proto na nákup letadel CASA plně vztahovala.

Jestliže tedy neměl zadavatel povinnost postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek (přestože se o veřejnou zakázku prokazatelně jedná), neměl ani povinnost sjednat cenu na základě ocenění majetku podle zvláštního předpisu, jak stanoví tento zákon v § 12 odst. 4 a 5 pro případy uzavření smlouvy na základě jednacího řízení bez uveřejnění.

Z výše uvedeného je pak logicky zřejmé, že pokud neměl zadavatel povinnost provést ocenění majetku podle zákona o oceňování, neměl ani povinnost nechat si zpracovat znalecký posudek.

Závěrem musím konstatovat, že výše uvedená praxe byla aplikovaná nejméně po dobu 10 let, aniž by odkudkoliv zazněla sebemenší polemika.

Jsem přesvědčen, že má odpověď je vyčerpávající a dostatečně konkrétní, nicméně pokud by bylo třeba dalšího upřesnění, jsem připraven stanovisko doplnit, neboť problematiku považuji za zásadní především v tom smyslu, že jsou zpochybňovány dosavadní postupy organizačních složek státu při nabývání speciálního majetku.