Od prvního, v dnešní době už pomalu začíná být nezbytné dodat papírového vydání této knihy uplynuly více než tři roky, což je v dnešním světě urychlené komunikace a informační záplavy relativně dlouhá doba. I v debatě o globálním oteplování se toho za tu dobu hodně událo, ale je smutné, že v politické sféře a v médiích zůstává všechno v podstatě při starém. Dnes a denně jsou po celém světě vydávány nové a nové články, studie a knihy odhalující neudržitelnost a neobhajitelnost doktríny globálního oteplování, která za viníka - v posledním století probíhajícího - mírného oteplování považuje člověka a jím prováděné spalování fosilních paliv. Tyto práce dokazují nepotřebnost a nesmyslnou nákladnost opatření navrhovaných environmentalisty k souboji člověka s přírodou a klimatem.

Přesto tato doktrína vítězně kráčí světem, neboť má své mocné zastánce. Politici objevili její - jak se domnívají a jak se, paradoxně, ukazuje - velice slibný politický náboj a uvěřili, že jim přináší voliče. Mnozí byznysmeni pochopili, že se touto cestou dá uniknout z přísných zákonů trhu a že je možné úspěšně žadonit o štědré státní dotace. Intelektuálové, novináři a socialisté všeho druhu získali nové mocné argumenty pro svůj věčný zápas s lidskou svobodou, trhem a kapitalismem.

I my jsme ale získali nové přívržence, zejména mezi běžnými lidmi, kteří to všechno začínají více a více chápat. Začíná přibývat vědců, kteří vykročili ze zátiší vědeckých časopisů a zúčastňují se veřejné diskuse na toto téma. V poslední době jsou to zejména knihy dvou Australanů - I. Plimera „Heaven and Earth: Global Warming, The Missing Science" (Connor Court Publishing, 2009) a R. M. Cartera „Climate: The Counter Consensus" (Stacey International, 2010).

Za dobu, která uplynula od prvního vydání mé knihy, toho vím o této problematice daleko více i já. Původní desetistránkový seznam literatury bych mohl snadno několikanásobně rozšířit, ale i kdybych se pokoušel knihu přepisovat od základu, žádnou kvalitativní změnu bych v ní neudělal. Byla přeložena již do šestnácti jazyků. V letošním roce vyšla v dánštině, arabštině, japonštině a v černohorštině (což bych si troufl označit za bývalou srbochorvatštinu).