Národy, které zapomenou na tragická období svých dějin, nebo se snaží v myslích lidí "vymazat" jejich příčiny, velmi často zjistí, že historie má ošklivou tendenci se opakovat. Uvědomit si tuto zkušenost je velmi důležité právě dnes, kdy kolem nás sílí tendence přepsat historii a donutit naše děti zapomenout na své kořeny a zlo, které bylo pácháno vůči nám, Čechům a ostatním Slovanům, kteří zde, ve středu a na východě Evropy, už tisíce let žijeme.

Jsme přesvědčováni, že se musíme připravovat na válku. Na smrt a ničení, jejichž rozsah by nejen překonal veškeré dosavadní válečné hrůzy, ale završil by je nejspíš i jen obtížně představitelnou jadernou apokalypsou. Na válku, vedenou nikoliv v zájmu obrany nás a naší malé země uprostřed Evropy, ale za zájmy zemí, jejichž vůdci nás v ne až tak vzdálené minulosti bez jakýchkoliv výčitek svědomí zradili a hodili přes palubu jako nepotřebný balast. Protože přesně tak nás vždy viděli a stále vidí.

Do války nás tlačí stejné síly, které po stažení USA z evropských záležitostí ovládly evidentně hnědnoucí vedení EU a snaží se ovládnout i evropskou část NATO. Organizátoři většiny válek, které se v minulosti prohnaly Evropou a zanechaly za sebou milióny zmařených lidských životů. Velká Británie, Francie, Německo a kupodivu i historickými zkušenostmi zřejmě nepoučitelné Polsko. Na konci 30. let zrazené západními „spojenci“ stejně, jako tehdejší Československo, a zanechané napospas germánské rozpínavosti a genocidě polského národa.

Je proto až fascinující, že se i přes všechny možné negativní zkušenosti u nás najdou hlupáci, ochotní zapomenout na stovky tisíc československých občanů, zavražděných Němci během druhé světové války a podlézavě se lísat k sudetoněmeckému Landsmanšaftu. Možná z hlouposti, nebo s vidinou výhod, které jim to může přinést.

Stejně tak je fascinující sledovat udělování nejvyšších státních vyznamenání evropských zemí Vladimíru Zelenskému, který se i přes svůj židovský původ otevřeně hlásí k „dědictví“ Ukrajinské povstalecké armády (UPA), nejodpornější nacistické organizace, existující kdy na území Ukrajiny. Během svého působení a za blahosklonného přihlížení německých "spojenců" zavraždila více než sto tisíc Poláků, Židů, Maďarů, Volyňských Čechů a dalších národů, žijících staletí na území Ukrajiny, kterou hodlala od této „chamradě“ etnicky vyčistit.

Proč jsem téma války, utrpení a sil, které se snaží válečného ducha minulosti opět vyvolat, otevřel právě dnes? Přesně před 84 lety, 10. června 1942, totiž vtrhli němečtí vojáci do středočeské obce Lidice a okamžitě začali s její pečlivě naplánovanou likvidací. Ještě během dopoledne zavraždili u zdi Horákova statku 173 lidických mužů, včetně faráře Josefa Štemberky. Ten statečně odmítl německými vrahy nabídnutou možnost Lidice opustit a zůstal se svými "ovečkami" až do hořkého konce. Nejstaršímu ze zavražděných bylo 84 let, nejmladší byl teprve čtrnáctiletý Pepík Hroník.

Sto osmdesát čtyři lidických žen bylo převezeno do koncentračního tábora Ravensbrück a dvanáct dalších tam bylo posláno dodatečně v následujících měsících. V tomto a dalších koncentračních táborech, a také na pochodech smrti, zahynulo třiapadesát z nich. Zbylé se teprve po návratu domů dozvěděly o zavraždění jejich mužů a hrůznou zprávu o tragickém osudu jejich dětí.

Dalších 26 lidických obyvatel Němci popravili 16. června 1942 na střelnici v Praze-Kobylisích. Jednalo se o sedm žen a osm mužů z rodin Horáků a Stříbrných, již dříve uvězněných kvůli jejich příbuzným, působícím v tehdejší britském letectvu, devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice a dva chlapce, u kterých bylo při evidenci dětí zjištěno, že již překročili patnáct let věku.

Nejtragičtější a lidsky absolutně neodpustitelný je však osud, který němečtí okupanti připravili lidickým dětem. Z celkem devadesáti osmi bylo sedmnáct „rasově vhodných“ vybráno na „poněmčení“ a posláno do německých sirotčinců a rodin. Zbylých osmdesát jedna dětí (k nimž později přibylo ještě jedno z původně vybraných k poněmčení) ve věku od několika měsíců do 14 let bylo převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno v Polsku a tam pravděpodobně ještě téhož dne zavražděno výfukovými plyny ve speciálních "vyhlazovacích" automobilech.

Lidice samotné, jejichž historie sahá až do počátku 14. století, byly nejprve vypáleny, následně zcela srovnány se zemí a jejich název měl být podle nacistických plánů navždy zapomenut. Informace o tomto německém zločinu však unikla mimo území tehdejšího Protektorátu a velmi rychle obletěla prakticky celý svět. Díky obrovské vlně solidarity byla bezprostředně po ukončení války zahájena výstavba nových Lidic a na původním území zničené obce byl vytvořen národní památník a pietní místo, připomínající tento zrůdný německý zločin.

Děti a lidé z Lidic nesmí zůstat zapomenuti. Stejně tak nesmíme zapomenout na dalších více než třista tisíc obyvatel ČSR, zavražděných německými okupanty, ani na desítky miliónů obětí zrůdného německého nacistického režimu na území tehdejšího SSSR, Polska a dalších zemí východní i západní Evropy, jejichž památka je v současné době úmyslně a cíleně vymazávána. Věnujme proto dnešní den vzpomínce na Lidice a jejich zavražděné obyvatele.

Věnujme jej památce dětí na školní fotografii, z nichž prakticky všechny zemřely v německých pojízdných plynových komorách, vzpomínce na jejich otce, dědečky a starší bratry, zastřelené u zdi Horákova statku. A také na jejich maminky, babičky a sestry, zavlečené do koncentračních táborů, i na jejich vesnici, zničenou s německou důkladností včetně stromů, rybníka a hrobů jejich předků.

Psali jsme:

Štefec (Stačilo!): Zatím není jasné, co si vedení EU počne

Štefec (Stačilo!): Moskva nikoho nepotřebuje

Štefec (Stačilo!): Náš svět téměř neodvratně směřuje k válce

Štefec (Stačilo!): USA se zřejmě rozhodly proces rozpadu „starého“ světového řádu co nejvíc urychlit