Člověk, který se po pádu komunismu v zemi, kterou má rád a se kterou se identifikuje, v mém případě v České republice, původně vlastně v Československu, aktivně podílel na radikálních politických a ekonomických reformách, které měly za následek rozsáhlou a hlubokou, mimo veškerou pochybnost pozitivní systémovou změnu, dnes – s odstupem pouhých dvou desetiletí – musí velmi nerad konstatovat, že je svět, ve kterém teď žije, daleko socialističtější, ne-li komunističtější, tedy v každém případě nesvobodnější, než si tehdy, v prvotním nadšení a elánu, představoval.

Tento můj pocit zklamání, respektive obhajoba a vysvětlení tohoto mého dnešního pocitu, je předmětem této knihy. Je současně i naznačením důvodu, proč byla napsána.

Nikdy jsem neměl iluze o revolucích, sametových ani jiných, dlouho už je ve mně Ortegův Zánik revolucí, ale věřil jsem v sílu systémové změny, v její sílu vést nikoli ke změně lidí, ale ke změně jejich chování. Nacisté chtěli vytvořit nového člověka, komunisté také a i po naší sametové revoluci jsme u nás vedli polemiku, jestli jsou špatní lidé, nebo systém. Ti, kteří si mysleli to první, chtěli, aby vládly elity (mysleli sami sebe), my druzí jsme chtěli demokracii a systém politických stran.

Můj výrok o zklamání není výlučně výrokem o realitě (i když v jistém smyslu je), ale ještě více je výrokem o porovnání mých tehdejších expektací a mého dnešního vnímání a hodnocení reality. A nejen to. Tento můj pocit je jistě i odrazem celkové neurózy dnešní doby a v nemalé míře i vyjádřením mé obavy z – ve společnosti převládajícího – nerespektu k evolučně vytvořenému společenskému řádu našeho západního světa a k faktorům, které ho garantují.

Obávám se, že se právě tento nerespekt stal módou či normou dneška. Čím razantněji ho dnešní elity, či spíše lidé, kteří se za elity považují, obhajují a spoluvytvářejí, tím jsou na sebe víc pyšní. Člověku, který prožil komunismus a nesmírně se radoval z jeho pádu, se ale v dnešních chvílích zdá, že se v mnohém vrací zpět do éry, kterou už jednou prožil a o které si myslel, že už je definitivně minulostí. Možná, že to byl tento příliš optimistický pocit, který předurčuje mé dnešní zklamání.