Zašel také do Riegrových sadů, kde tábořila Rudá armáda. Jeden z rudoarmějců k němu přistoupil, vzal ho za límec jeho svátečního, bílého obleku a řekl mu: „Ty buržuj! “ Pan doktor hned odešel domů, od této chvíle mu bylo vše, co se týká budoucího osudu našeho národa jasné, a únor 1948 ho, na rozdíl od jiných, vůbec nepřekvapil.

Možná, že se z některých událostí po osvobození v r. 1945 dalo ledacos předvídat. Ale že by se dalo něčemu z toho, co nás pak potkalo, také zabránit?

Myslím, že ne. A je-li i výročí těchto událostí využito k módnímu „otíráni se“ o politiky, vůbec se mi to nelíbí. A již vůbec se mi nelíbí, když tato krátkodechá snaha zastře vidění i jinak jasnozřivým komentátorům. Jiří Hanák se ve svém sloupku „ Zapomínání“ (Právo 9.5. 2013) zamýšlí nad tím, jak se mohlo stát, že jsme se po osvobození „na čtyřicet let se stali sovětskou gubernií“ a píše: „ Podíl na tom měl jak západ….tak českoslovenští politici, kteří zvrtali co mohli. Že to nemuselo dopadnout tak katastrofálně, ukazuje příklad Finska. To si značnou míru samostatnosti udrželo přesto, že proti Sovětskému svazu bojovalo“.