Takovým řešením je  s velkou slávou  senátorem Okamurou a houfem kolem něj shromážděných přeběhlíků předložený návrh zákona, který má vyřešit problém nesmyslných částek, které platí ti, kteří musí bydlet v tzv. ubytovnách. Je to podle nich, jak nám sdělil na tiskové konferenci 30. 5. 2013,  přece jednoduché: stanovíme zákonem,  že za takové ubytování  se mohou platit jen „ceny v místě obvyklé“.

Zákonodárci však bezstarostně přehlížejí,  že nic takového jako je „cena v místě obvyklá“ neexistuje.  Z toho, že se autoři této „objevené Ameriky“ odvolávají na cenovou mapu vydávanou Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR), by bylo možné usuzovat, že mají ve skutečnosti na mysli místně obvyklé nájemné stanovené podle §  696 obč. zák. Potíž je však v tom, že na zařízení provozované jako ubytovny se toto ustanovení nevztahuje, neboť nejde o byty, ale o  nájem obytných místností v zařízeních určených  k trvalému bydlení podle § 717 obč. zák., na které se ustanovení o nájmu bytu  nevztahují.

Cenové mapy vydávané MMR žádný místně obvyklý nájem neurčují, neboť takový nájem mohou stanovit pouze soudy na základě žaloby podané podle § 696 odst.2. obč. zák. O závaznosti těchto map jsem již publikoval případ ze své bývalé advokátní praxe: žaloval jsem  na určení nájmu podle  cenové mapy na částku 65.- Kč za m2, ale soud určil místně obvyklé nájemné ve výši 25.- Kč….