Pro Evropskou unii se může stát pověstným historickým milníkem 21. červenec 2011.  Méně hmatatelná událost, následně překrytá  dobýváním Kaddáfího bunkru a dozvuky norského masakru. Důsledky  události z 21. července  však v linii historie mohou být řádově významnější. Ten den se totiž eurozóna začala definitivně měnit na unii transferů v míře dosud nevídané. Ten den se totiž vedoucí představitelé eurozóny dohodli,  že fiskální nezodpovědnost Řecka, Itálie, Španělska .... je  rozumné řešit finanční  podporou z kapes  odpovědných. Evropský fond  finanční stability  má dle dohody možnost nakupovat na sekundárním trhu státní dluhopisy. To v praxi povede k dlouhodobému financování nezdravých ekonomik Skutečné řešení krize se opět odkládá. Dramaticky  ve většině zemí narůstá role státu, který hodně, či dokonce úplně, řídí trh. Hlavní ekonom Saxo Bank  Steen Jakobsen  se domnívá, že tahle situace může vydržet dlouho.Neefektivní alokace kapitálu  však o sobě dává vědět a bude hůř. V Izraeli se svého času mluvilo „o ztracené dekádě". Nám hrozí těch ztracených dekád podstatně více.

Bohužel není k dispozici průzkum, kolik německých bankéřů  použilo  mokrý ručník na hlavu  po jednání kancléřky Merkelové a prezidenta Sarkozyho. Jejich šok musel vyvolat  vyhlášený záměr  zdanění  finančních transakcí. Těžko najdeme v dlouhé historii razantnější nástroj na likvidaci Evropy jako ekonomické mocnosti. Oba  čelní státníci prokázali jen těžko uvěřitelnou neschopnost  rozumět zprávám trhu a dějům v globalizované ekonomice.