Při vší nepochybné a naprosto zasloužené úctě k Peckům, Zápotockým, Schwarzům, Nechvílům, Schillerům, Hlaváčkům je zřejmé, že hrůznou perzekucí, které byli podrobeni v první polovině osmdesátých let předminulého století, mimovolně ztratili svá místa v čele hnutí; ta následným propuknutím hluboké ideové i politické vnitrostranické krize jakoby jejich vynuceným odchodem osiřela. Mezi ty, kteří nastoupili na jejich místo, patří i muž, po němž je pojmenován jeden z nejvýznamnějších sálů Lidového domu. Tušíme-li zásluhou prvního brněnského (1887) a hainfeldského (1888-1889) sjezdu něco více o jménu pozoruhodné – vlastně zakladatelské – osobnosti brněnské sociální demokracie Josefu Hybešovi (1850-1921), povědomí o navazujícím období dějin dělnického socialistického hnutí jako by bylo jedním velkým bílým místem. Míra úsilí a vypětí, kterou do své neméně odpovědné a nevděčné práce musili protagonisté této doby vložit, jako kdyby nikdy neexistovala. Tak jako oni sami. Mezi průkopníky a generací vůdců Němcova předsednictví, za nímž už v komunistickou historiografií založeném pohledu existuje také kontroverzně vnímaná osobnost dalšího Moravana Bohumíra Šmerala (1880-1941), tak zeje velká, nezaplněná mezera.

(Fakta a úvahy ke 150. výročí narození)

Zkreslující schematický pohled čtyřicetiletí předlistopadového režimu zcela pominul přirozenou procesuálnost (sub)generační obměny a vše podřídil voluntaristickému schematismu „spontánní“ eschatologie vyvoleného data, jímž se stal den založení a navazující programatika dnes už také historicky zaniklé Komunistické strany Československa. Vše, co se vymykalo tomuto apriornímu hagiografizujícímu pojetí, jakoby se mělo propadnout do historického nevědomí zcela mimo rámec a záběr historické paměti. A tak skutečná podoba a následná charakteristika přelomového a z institucionálního hlediska vlastně také zakladatelského období legálního českého sociálně demokratického hnutí zůstala až fatálně neznámou.

Vůdčí osobností této zapomenuté i vědomě zapomínané doby se stal předčasně zesnulý sklářský dělník, redaktor a žurnalista, odborář, politik a poslanec říšské rady, pražský rodák Josef Steiner. Právě Steinerovým úsilím a neméně klopotnou součinností jeho nejbližších spolupracovníků, mezi něž vedle dělnických autodidaktů a prvních generálních tajemníků strany Josefa Krapky-Náchodského (1862-1909) a Antonína Brůhy (1871-1914) je nutno počítat i Steinerova nástupce v čele strany Antonína Němce (1858-1926) a zakladatelskou osobnost ženského socialistického hnutí Karlu Máchovou-Kosteleckou (1853-1920), patřila i všestranná osobnost prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937), byly tyto základy vytvořeny a víc než bytelně založeny. Objevili se tu a svůj nezaměnitelný vklad do tohoto přelomového období vložili i příslušníci mladší generace, namnoze získaní právě Steinerem, jakými byli např. František Soukup (1871-1940), Lev Winter (1876-1935), František Modráček (1871-1960) i o něco mladší Hybešův žák Vlastimil Tusar (1880-1924) a řada dalších, o nichž bude ještě řeč. S jistou – ne příliš zvýrazněnou – nadsázkou bychom mohli oprávněně mluvit o zapomenuté steinerovské éře historie českého demokratického socialismu.

Josef Steiner se narodil 14. listopadu 1862 v Lovčici u Prahy v nuzné agroproletářské rodině kočího na velkostatku, k němuž patřila i někdejší slavná vinohradská zahrada Kanálka nedaleko dnešních Riegrových sadů. Od 11 let bylo neduživé dítě, které vychodilo obecnou školu na Smíchově, odkázáno samo na sebe; stalo se selfmademanem (samoukem) v pravém slova smyslu. Zprvu si Steiner vydělával na živobytí jako hlídač ovocných sadů, pak byl nějaký čas zaměstnán v přádelně a určitou dobu se učil i zednickému řemeslu. Nakonec zakotvil na hlubočepském Zlíchově v někdejší Invaldově sklárně, kde se, mladičký, jinošsky rozdychtěný – nebylo mu ještě ani dvacet let – vyučil brusičem skla. V r. 1884 nastoupil vojenskou službu. Po návratu z ní přes svůj věk na sebe v dělnickém prostředí velmi rychle upozornil svou sčetlostí, rozšafnou rozvážností a strhující samorostlou výmluvností, jež z něj záhy dotvořila vyhledávaného charismatického řečníka. Během krátké doby – nebylo mu ještě třicet let – se stal předsedou klíčového Politického klubu dělnického pro Prahu a okolí, který sídlil u Pštrossů v Praze na Novém Městě v tzv. vojtěšské čtvrti, a po r. 1889 převzal od Hybeše postupně štafetu první obnovy strany. Obnovy, která se stala její plně úplnou legalizací a základem bezprostředně navazujícího dalšího strmého vzestupu českého sociálně demokratického hnutí. Roku 1889, ve svých 26 letech, se stal jedním z prvních nuzných profesionálních pracovníků strany jako redaktor časopisu Sociální demokrat. Od září 1891 jako redaktor dalšího časopisu Heslo působil – vlastně za trest – po 3 léta v Plzni; lze ho tudíž právem považovat také za zakladatelskou osobnost plzeňské městské, ale zřejmě i krajské organizace. Po návratu do Prahy –  i v Plzni se plně osvědčil – převzal  redigování listů Právo, Právo lidu a opět Sociálního demokrata; mimoto při volbách ovládl pražskou Okresní nemocenskou pokladnu a následně byl zvolen jejím starostou. Roku 1896 stál u založení Dělnické akademie za pomoci a součinnosti T. G. Masaryka; na ustavujícím shromáždění 27. září 1896 v sále Typografie nedaleko Václavského náměstí byl také zvolen jejím prvním předsedou.