Zájem menšiny – máme-li vyjít z dostupných sociologických průzkumů, tzv. církevní restituce schvaluje zhruba pětina obyvatelstva naší země – je prosazován proti většině. Ještě více zaráží skutečnost, že tak významná otázka, spojující historicky poprvé masivně všechny v Česku působící církve bez ohledu, zda vznikly před nebo po pádu komunistického normalizačního režimu, nebyla uvnitř minimálně významné části těchto církví s věřícími diskutována a projednána. Je tak takřka výhradní záležitostí jejich špiček, vedoucích představitelů a činovníků. Poukazy na neudržitelnost výchozího rámce projednávaného zákona narážejí na nevrlou reakci navrhovatelů a vědomé nastolování zástupných problémů. Jedním, velmi nedávným, z nich je tzv. restituce sociálně demokratického majetku.

Je zřejmé – a bylo to mnohokrát řečeno - , že slangově užívané slovo restituce postihuje meritum věci jen velmi zprostředkovaně. Náprava majetkových křivd tuto nesnadnou situaci určitě neřeší. Jádrem všeho toho rozruchu je tedy skutečnost, jak vypořádat co nejlépe velké majetkové převraty, které opakovaně proběhly nejen v naší zemi během půlstoletí 1938-1989, tj. mezi faktickým počátkem nacistické expanze a rozpadem sovětsko-ruského vnějšího impéria. Týká se to významné, plošně vlastně většinové části Evropy.

Česká strana sociálně demokratická, nejstarší česká demokratická občanská strana, která se od počátku své činnosti stoupající měrou podílela jak na probojování sociálního státu, tak na konstituování obnovené české státnosti i její obhajobě proti nacistickým uchvatitelům a jejíž výrazný vklad je patrný i na rázu naší současné společnosti, vlastnila zásluhou jak vkladů svých dělnických členů, tak uvážlivého vývojového podnikání svého hospodářského zázemí nejen jako politický subjekt, ale i jako hnutí, zahrnující řadu dalších právně samostatných organizací, značné majetky. Nebyl to ani zdaleka Lidový dům a jeho areál v Praze. Své Lidové či Dělnické domy mělo prakticky každé větší město českého vnitrozemí. Nemalé ale byly tyto majetky i tam, kde bychom to neméně čekali: v pohraničních územích, osídlených před r. 1945 německočeským obyvatelstvem, českými (sudetskými) Němci. Svébytnou kategorií jsou z tohoto hlediska také majetky, které náležely dalším členským stranám československé sociálně demokratické internacionály, která se ustavila na smíchovském sjezdu v lednu 1928.

Dalším problémem, který souvisel s tímto delikátním polistopadovým tématem, byla otázka právně správní kontinuity ČSSD. Je obecně známo a dnes zásluhou knihy českého historika Jiřího Hoppe OPOZICE 68 osvětleno, jakou paniku vyvolal mezi tehdejšími komunisty r. 1968 pokus o obnovu ČSSD skupinou někdejších politických vězňů kolem syna významného prvorepublikového vicepremiéra a ministra Rudolfa Bechyně Zdeňka. Poukazy na to, že tzv. sloučení proběhlo v rozporu se stanovami (v tehdejším jazyce organizačním řádem) ČSSD, byly nevyvratitelné. Odpovědí, kterou ale schválila až normalizace, byl normalizační zákon znemožňující opakování těchto snah do budoucna. Soudní spor o Lidový dům a majetky, táhnoucí se následně po celá devadesátá léta, byl uzavřen judikátem Ústavního soudu, který mj. konstatoval i právní kontinuitu ČSSD během čtyřicetiletí 1948-1989. Tu tvořila exilová ČSSD, ustavená v dubnu-květnu 1948, která se významně spolupodílela na akcích exilové protirežimní rezistence prakticky ve všech jejích významnějších strukturách Radou svobodného Československa počínaje. Teprve nedávno přesvědčivě doložil nejrespektovanější znalec těchto problémů historik Karel Kaplan v knize SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE PO ROCE 1948, že odpor rozehnaných sociálních demokratů neustal ani doma; svou intenzitou trvale, po celé trvání poúnorového režimu, zaměstnával významný útvar Státní bezpečnosti.