Nejedna členka a nejeden člen horní komory našeho Parlamentu se totiž s oblibou pasují do rolí členů jakéhosi "sboru moudrých", kteří bdí nad dlouhodobými dopady projednávaných zákonů.

Ve čtvrtek vystoupilo v rozpravě k novele Horního zákona, kterou si v Poslanecké sněmovně vynutil pan poslanec Šťovíček, deset senátorek a senátorů. Jasně zazněly a nebyly vyvráceny argumenty, že přijetí této Šťovíčkovy novely znamená, že se stát dobrovolně vzdává kontroly nad vlastnictvím strategických nerostných surovin. Ve svém vystoupení to de facto potvrdil i pan ministr Kuba, který možná stále doufá, že se mu podaří předložit Poslanecké sněmovně velkou novelu Horního zákona, ve které fatální důsledky Šťovíčkovy novely alespoň zmirní.

Není potřeba dále diskutovat o skutečnosti, že stát přijetím Šťovíčkovy novely rezignuje na vlastní vliv na hospodaření se strategickými surovinami. Stát si navíc významně zkomplikoval přípravu důležitých koncepčních materiálů, jejichž výsledná podoba bude ovlivňovat život našich dětí a vnuků. A je smutné, že právě tuto skutečnost si neuvědomují naše senátorky a naši senátoři.

Výsledkem čtvrtečního hlasování Senátu o Šťovíčkově novele Horního zákona nebylo ani ANO, ani NE. A to je snad to nejzásadnější poselství, které senátoři a senátorky poslaly občanům České republiky. Poselství, že velká čast z nich se v případně zásadních a pro život budoucích generací strategických rozhodnutí nedokáže rozhodnout.