Dobrý den. Děkuji za slovo. Dámy a pánové, kolem téma amnestie se objevilo za posledních 14 dní tolik různých názorů, stanovisek a zkreslených faktů, že mi nezbývá, než se pokusit, aby tato moje řeč nebyla politická, byla spíše faktická. Nebudu vůbec jmenovat autory různých polopravd či přímo úplně mylných čísel a faktů, které se objevily. Nicméně pokusím se na to reagovat. Omlouvám se, nedá se o té amnestii hovořit krátce, protože se toho objevilo mnoho a to téma je teď tak zajímavé, že jsem naopak spoustu věcí musel z toho projevu vyřadit.

Na úvod bych chtěl říci, že už dnes jsme byli svědky pletení některých pojmů. Já bych rád řekl, že pokud já jsem zaznamenal v médiích nějakou argumentaci od pana prezidenta či od jeho poradců, neopírala se o argumentaci Evropského soudního dvora, ale Evropského soudu pro lidská práva, což, prosím, není orgán Evropské unie, ale orgán Rady Evropy, což je absolutní rozdíl. Tady už zaznělo, že se opírá o nějaká rozhodnutí Evropské unie. To jsem tedy opravdu nezaznamenal, jde o úplně jiné orgány, které slouží k úplně jiným věcem a jsou zřízeny úplně jiným způsobem.

Dovolte mně na úvod říct, o čem budu mluvit, protože bych vám rád strukturu toho, s čím vás chci seznámit, řekl dopředu. Doufám, že to nebude znamenat, že odejdete. Nezbude mi, než dát úvodní informaci o tom, co to je amnestie a jak byly u nás amnestie využívány v minulosti. Kolem toho padlo neskutečné množství informací, které nebyly pravdivé nebo byly polopravdivé. Podám vám jakožto Sněmovně zprávu o dosavadním průběhu provádění amnestie. To znamená, abyste měli konkrétní představu o tom, co se na základě rozhodnutí prezidenta republiky zatím do dnešního dne odehrálo. Pokusím se - zaznamenal jsem ty nejčastější otázky, které se k amnestii vztahovaly - pokusím se na ně odpovědět už v tom svém úvodním slově. Dál se vyjádřím k těm takzvaným nejzávažnějším kauzám, jak dnes říkají novináři, ale i státní zástupci, o kterých se nejvíce diskutuje a které by měly podléhat přezkumu, zda spadají do abolice, neboli zastavení trestního stíhání, či nikoli. Rád bych dopředu zdůraznil - pro mě jsou závažné případy jen ty, které mi za závažné oznámí státní zastupitelství, to znamená, vyjádřím se k těm kauzám, které za závažné považují státní zastupitelství, a podám vám o nich - já si myslím, že docela podrobný - přehled, který asi ještě nikde nezazněl, zaznít nemohl, protože spousta fakt k tomu ještě ani není shromážděna. A samozřejmě budu se muset vyjádřit i o amnestii z 1. ledna, protože i kolem jejího výkladu se objevila spousta informací, které správné nejsou, nebo chcete-li výkladů, které byly zavádějící.

Dovolte mi říci, že slovo amnestie pochází z řeckého slova zapomnětlivost, což je první podstatný fakt, kterým se musíme zabývat, protože podobný má i právní význam, a je to rozhodnutí o hromadném prominutí trestu spojené se zahlazením odsouzení pro trestný čin, pro který byl trest uložen, a obvykle rovněž rozhodnutí, aby se trestní stíhání v případech, na které amnestie dopadá, nezahajovalo, nebo - bylo-li zahájeno - aby se v něm nepokračovalo. Některé jazyky, například angličtina, rozlišují ještě mírnější formy amnestií, jejichž součástí není zahlazení odsouzení. Upozorňuji, nikoli zastavení, ale zahlazení odsouzení. V takovém případě se hovoří o takzvaném clemensy law, to znamená, oni to například v Anglii rozlišují, u nás se to nerozlišuje.

Amnestie je naprosto tradiční prerogativa, směřující ke zmírnění tvrdosti zákona a vyhrazená vždy panovníkovi, který amnestii uděloval nejčastěji v souvislosti s počátkem své vlády, to znamená s nástupem na trůn. O povaze a pojetí amnestie se začalo u nás více teoreticky hovořit až v době, kdy absolutní monarchie začala přecházet k parlamentním formám státního zřízení, které byly kodifikovány v ústavách. Jako relikt z monarchistické doby bylo právo milosti obsaženo v článku 13 základního zákona státního z roku 1867. Odtud toto ustanovení přešlo do ústavní listiny z roku 1920, to znamená do Ústavy Československa, nikoli už Rakousko-Uherska, kde bylo uvedeno jako udělování milostí mezi pravomocemi prezidenta republiky. Při koncipování ústavního práva prezidenta republiky udílet milost v ústavní listině z roku 1920 se vycházelo z přesvědčení, jak je to i vyjádřeno v důvodové zprávě, že většina ústav vyhrazuje právo udělení milosti hlavě státu, jak tomu bylo i v Rakousku, a není podstatného důvodu, proč by se nová ústava měla od tohoto odchýlit. Dále bylo podotknuto, že právo milosti není omezeno na případy individuální, nýbrž obsahuje i právo amnestovat hromadně. To jsem citoval.

Milostí se tehdy tedy rozuměla i amnestie. Odtud, prosím, jsou některé připomínky, které jsou k tomu staršímu u nás ústavnímu vývoji, jsou do dnešní ústavy, tak jak žijeme dnes, a do dnešní praxe nepřenositelné. Podle článku 64 odst. 1 článku 11 ústavní listiny byl prezident republiky oprávněn udělovat milost s vyloučením trestných činů soukromožalobních. Dovozovalo se tehdy, že akty milosti všeho druhu jsou zásahem výkonné moci do moci soudní a že jde o akt správní, kterým prezident vykonává vládní moc, a jako takový tedy musí být opatřen kontrasignací odpovědného člena vlády. Právo milosti se týkalo trestů a právních následků odsouzení trestními soudy, kterými se tehdy rozuměly i vojenské trestní soudy. V praxi došlo k extenzivnímu výkladu prezidentských milostí a tyto se potom vztahovaly i na věci disciplinární. Pokud jde o ústavní právo prezidenta republiky udílet milost, označil je ústavní výbor Národního shromáždění za nepřenositelné. jako ostatní pravomoc svěřená prezidentu republiky ústavní listinou bylo i jeho právo udílet milost nedelegovatelné.

Změna v ústavním postavení prezidenta v oblasti jeho pravomoci rozhodování o amnestii a jiných formách milosti nastala až v roce 1960, kdy schválená ústava rozhodně odmítala princip dělby moci, neboť veškerou státní moc vykonával "pracující lid" prostřednictvím Komunistické strany Československa. Z podobného pojetí vychází ústavní zákon č. 143/1968, o československé federaci. I zde pojem milosti zamiloval (?) amnestii.

V České republice obdobně jako v jiných evropských zemích přísluší právo udělovat amnestii prezidentu republiky. Pro vyhlášení amnestie je potřebná kontrasignace předsedy vlády, přičemž předchozí svolení vlády k premiérovu kroku není potřebné. Přes kontrasignaci se stále jedná o úkon prezidenta republiky, doslovně převzato z Judictum (?) encyklopedie o právu, dá se to ověřit. Ačkoli trestněprávní následky odsouzení jsou v důsledku amnestie zahlazeny, samozřejmě, pokud tomu nepřekáží jiné dosud nezahlazené odsouzení, zůstávají následky občanskoprávní, zejména povinnost nahradit škodu popřípadě odčinit zásah do práva na ochranu osobnosti, nejsou dotčeny, a dotčeny nejsou ani dopady odsouzení v některých oblastech správního práva. To je jedním z důvodů, proč amnestie ve formě abolice, to znamená ve formě kritizovaného zastavování řízení, vyžaduje vždy souhlas amnestovaného. Není-li souhlas udělen, trestní řízení pokračuje dál. O trestu však není rozhodováno ani v případě, že je obviněný shledán vinným.

Jde-li o amnestii postihující pravomocně uložené tresty, to znamená tzv. agraciaci, souhlas odsouzeného s účastí na amnestii se nevyžaduje a odsouzený tak může být amnestován i proti své vůli. Možné a časté jsou amnestie vázané na podmínky, například, že amnestovaný se po stanovenou dobu nesmí dopustit nového trestného činu, pokud jsou tyto podmínky porušeny, zbytek trestu se vykoná nebo trestní stíhání pokračuje.

Ústavní pravomoc prezidenta republiky udílet milost spočívá v tom, že právo, které bylo a nebo které by bylo nalezeno soudem pro daný konkrétní případy, se neuskuteční. Ústava České republiky a v návaznosti na ni i další součásti právního řádu naší republiky, zejména trestní řád, upravují několik druhů aktů milosti. Za prvé milost individuální. Za druhé milost hromadná neboli amnestie. Za třetí milost prominutím právoplatného trestu, tzv. agraciace a milost zahlazením odsouzení, tzv. rehabilitace. Další a poslední možnost, za páté, je milost spočívající v nezahájení nebo nepokračování v trestním řízení neboli tzv. abolice.

Mezi uvedenými druhy aktů milosti jsou při jejím udělení samozřejmě možné kombinace. Pojem milost se užívá jednak jako obecný pojem, který zahrnuje všechny druhy milosti v širším slova smyslu, ale také se používá pouze pro označení milosti v užším smyslu, tedy pro milost individuální. Výraz ani pojem milost Ústava České republiky ani jiný ústavní zákon nezná, ale objevuje se např. v hlavě XXIII. trestního řádu. Výkladem lze dovodit, že zákon tím má na mysli pravomoci prezidenta republiky vyjmenované v článku 62 písm. g) platné Ústavy.

Samotná Ústava České republiky, to znamená Ústava účinná od roku 1993, svěřila prezidentu republiky jako hlavě státu oprávnění odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení. Podle článku prezident může nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. Rozhodování spojená s uplatněním těchto oprávnění prezidenta republiky podle článku 62 Ústavy nevyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, oprávnění prezidenta republiky podle článku 63 Ústavy jej vyžadují.

Uvedené ústavní pravomoci prezidenta republiky nemohou být omezeny tzv. obyčejným zákonem. Podrobná úprava důsledků milosti je provedena v platném trestním řádu, to znamená v zákoně o trestním řízení soudním. Některá další ustanovení vztahující se k amnestii, jsou uvedena ještě v hlavě XXV. trestního řádu o právním styku s cizinou.

Nyní mi dovolte, abych se vyjádřil k jednotlivým amnestiím, tak jak byly u nás uplatňovány v minulosti, protože o tom se opravdu mnoho navykládalo, ale velmi často ne přesně. A to jsem ještě hodný, protože bych měl možná říci, že úmyslně polopravdivě.

Amnestie je u nás tradiční nástroj hlavy státu a byl od roku 1918 v různých obdobích Československa i v rámci České republiky jako nástroj používán. V reakci na tzv. velkou amnestii Václava Havla z 1. 1. 1990 byla udělována amnestie méně často než dříve. Amnestie se udělovaly při nástupu prezidenta, při významných výročích státu, ale i jindy.

Poválečné amnestie byly následující. Za prvé se vyjádřím k období 1993 až 2013. Byly uděleny tři amnestie, v roce 1993, 1998 a 2013. Z toho dvě amnestie při příležitosti nástupu prezidenta do úřadu a jedna amnestie při významném výročí státu. Průměrně byla tedy vydána amnestie jednou za 6,6 roku. V období prosinec 1989 až 1992 byly uděleny tři trestní amnestie, z toho amnestie z 1. 1. 1990 je uváděna jako největší v historii, kdy se propustily téměř tři čtvrtiny z odsouzených osob ve výkonu trestu odnětí svobody a prominuly se všechny podmíněné odsouzené tresty odnětí svobody, všechny peněžité tresty a všechna nápravná opatření. Tato amnestie byla udělena při příležitosti zvolení prezidenta Václava Havla, ale reagovala i na politickou změnu režimu. V rámci této amnestie z asi 20 700 odsouzených ve výkonu trestu bylo propuštěno asi 15 000 osob z výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky.

Průměrně byla vydávána amnestie jednou za necelý rok. Fakticky 8. 12. 1989 ještě Gustávem Husákem a Václavem Havlem 1. 1. 1990 a 16. 2. 1990. Vedle toho byly vydány vládami i amnestie v oblasti přestupků.

V období 1960 až listopad 1989 bylo uděleno deset amnestií. Tato doba začala amnestií, která se snažila vyrovnat s nezákonnostmi 50. let. Z toho bylo sedm amnestií uděleno při významném výročí státu a jedna zároveň i při nástupu Ludvíka Svobody do úřadu prezidenta republiky. Fakticky však i amnestie z let 1973, 1975, 1980 a 1985 byly uděleny při příležitosti zvolení prezidenta, byť to nebylo výslovně uvedeno. Průměrně byla amnestie udělena asi jednou za 2,9 roku. V rámci amnestie z roku 1960 udělila vláda i amnestii na správní delikty neboli přestupky.

V období 1948 až 1960 bylo uděleno šest trestních amnestií včetně jedné v oblasti spadající pod vojenské soudy. Jedna byla u příležitosti významného výročí v roce 1955 a dvě při příležitosti úmrtí prezidenta. Fakticky šlo však o nástupní amnestie nových prezidentů 1953 a 1957. Rovněž při zvolení Klementa Gottwalda byly uvedeny dvě amnestie pro občanské i vojenské trestní soudy. Průměrně byla amnestie asi jednou za 2,5 roku, rovněž bylo uděleno pět správních amnestií.

V těsně poválečném období let 1945 až 1947 byla udělena jedna prezidentská amnestie, a to 29. 8. 1945 při příležitosti ukončení války. Vedle toho byly uděleny dvě amnestie zákonem v oblasti neplacení daní a dvě amnestie vládou v oblasti správního trestání.

Co jsme byli schopni zjistit a předložit vám jako doklad toho, jakým způsobem byly zajišťovány podklady při rozhodování a sepisování amnestií? V roce 1980 byl dopad abolice - ještě chci říct jednu věc. V zásadě ve všech amnestiích vždy byla abolice, to znamená vždy se zastavovala trestní řízení a nikdy se neřešila práva poškozených. My je ale řešit budeme, k tomu se ještě ale dostanu. To znamená, že to, že bylo v poslední amnestii použito zastavení trestního stíhání, není nic výjimečného. Bylo by to naopak výjimečné, kdyby se nezastavovalo.

V roce 1980 byl dopad abolice odhadován na základě statistiky za 7000 lidí. Opakuji, na základě statistiky trestné činnosti za rok 1979 a 1978. Přesná čísla na soudech a tehdejší prokuratuře nebyla zjišťována. V roce 1985 příprava amnestie byla schválena v předsednictvu ÚV KSČ. Předem byl zjišťován jen pravděpodobný počet propuštěných osob z vězení se zaměřením na dopad ztráty pracovní síly vězňů.

Počty abolic nebyly zjišťovány. Amnestie bylo celkem účastno 100 900 osob v celém Československu, z toho prominutí nepodmíněného trestu odnětí svobody dopadlo na 11 613 osob. V České republice bylo reálně propuštěno 3 416 osob. Abolice dopadla na 9 964 osob v řízení před soudem a 14 300 osob v přípravném řízení.

1. ledna 1990. Návrh amnestie byl projednán 27. 12. 1989 na předsednictvu vlády, nikoliv ve vládě. To zdůrazňuji. Ze záznamu z jednání neplynou žádné odhady počtu propuštěných ani počtu zastavených trestních stíhání. V informaci pro tehdejší ministryni ČR je výslovně uvedeno, že pro krátkost času nebylo možné shromáždit početní údaje, a dále jen, že amnestie se - cituji - dotkne velkého počtu osob bez jakéhokoli upřesnění.

V roce 1993 na žádost Kanceláře prezidenta republiky sepsal návrh amnestie zaměstnanec Ministerstva spravedlnosti, který jej postoupil Kanceláři prezidenta republiky a na vědomí ministrovi. Odhady propuštěných vězňů se uskutečnily, odhady zastavených trestních stíhání nebyly prováděny.

V roce 1998 ze spisu neplyne žádná příprava na Ministerstvu spravedlnosti. Počty osob, na které amnestie dopadne, nebyly dopředu zjišťovány. Celkem bylo amnestie účastno 36 585 osob, z toho abolice dopadla na 16 616 osob, úplné prominutí trestu odnětí svobody 716 osob, zmírnění trestu odnětí svobody 436 osob, prominutí podmíněných trestů odnětí svobody 16 179 osob.

Amnestie z roku 1990 a 2013. Často se srovnávají, zejména pokud jde o rozsah. Tady bych rád zdůraznil, že v roce 1990 byla amnestie připravována na základě federální ústavy a federální ministerstvo spravedlnosti neexistovalo.

Lze uvést, že současná amnestie vedla k propuštění 6 227 osob z výkonu trestu odnětí svobody z celkového počtu vězňů 23 000. Údaj, který říkám, tzn. 6 227 osob, je prosím k 8. 1. 2013 sedmá hodina ranní. V případě amnestie z 1. 1. 1990 bylo propuštěno asi 15 000 osob na území České republiky. Tedy současná amnestie při propouštěných vězněných dosahuje asi 40 % amnestie z roku 1990.

Amnestie z roku 1990 se rovněž vztahovala i na budoucí tresty, které teprve byly po amnestii uloženy, za trestné činy spáchané před amnestií. Současná amnestie se vztahuje v oblasti promíjení trestů jen na již pravomocně uložené tresty.

Dále amnestie z roku 1990 zmírňovala ostatní tresty uložené za úmyslné trestné činy o jednu třetinu, nejméně však dva roky, a za nedbalostní trestné činy o jednu polovinu, nejméně však tři roky, což se netýkalo zvlášť závažných recidivistů a pachatelů vražd, znásilnění, pohlavního zneužívání, loupeže, teroru a obecného ohrožení, kterým byl prominut jeden rok. V případě podmíněně odložených trestů odnětí svobody jsou současnou amnestií prominuty převážně jen tresty do dvou let s výjimkou vězňů s věkem 70 let a vyšším, zatímco amnestie z roku 1990 promíjela všechny podmíněně odložené tresty odnětí svobody.

Z jiných trestů současná amnestie promíjí jen tresty domácího vězení a obecně prospěšných věcí. Amnestie z roku 1990 promíjela všechny tresty nápravného opatření, která dnes neexistují, ale obdobou jsou obecně prospěšné práce a peněžité tresty. Rovněž i amnestií z roku 1990 bylo zastavováno trestní stíhání, a to u trestných činů spáchaných úmyslně, pokud hrozil trest odnětí svobody na tři roky, a u trestných činů nedbalostních, pokud hrozil trest až pět let odnětí svobody.

Dovolte mi - a já budu stručný v této části, ale je nutné, abych se k tomu vyjádřil - abych okomentoval, co vlastně znamená výklad současné amnestie, o které se dnes ve Sněmovně bavíme, resp. amnestie z 1. ledna tohoto roku.

Článkem I. byli amnestováni především odsouzení za bagatelní trestnou činnost. Statistika odsouzených ve věznicích dle délky trestu v listopadu 2012 za bagatelní trestnou činnost odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře nepřevyšující jeden rok, do šesti měsíců 1 737 osob, šest až devět měsíců 1 505 osob, devět až dvanáct měsíců 3 326 osob. Celkový počet vězňů byl asi 23 000, z toho přes 20 000 odsouzených, zbytek vazby a chovanci v detenci. Současně Vězeňská služba České republiky ke konci roku 2012 evidovala dalších 6 198 odsouzených, kteří zatím nenastoupili do výkonu trestu odnětí svobody.

To malinko okomentuji. Jinými slovy - v České republice se volně pohybuje 6 200 osob odsouzených, kteří nenastoupili výkon trestu. To bych rád zdůraznil. A 6 000 těch, kteří nastoupili, část tohoto trestu už si odpykali a určitá vždy malá část jim ještě chybí, byli amnestií amnestováni. Chci, aby tento fakt nezapadl, protože při celkovém hodnocení amnestie, pokud jde o všecko, vyjma článku II amnestie, je podle mě nesmírně významný.

Zdůrazňuji, že amnestovanému podle tohoto článku amnestie zůstává povinnost nahradit škodu. To amnestie vůbec nerušila.

Dále byli amnestováni starší lidé. Amnestie z důvodu věku je klasickým projevem milosrdenství, které často bývá motivem k amnestiím. Starší vězni mají zvláštní nároky, tzn. nemoci, diety apod., což velmi zatěžuje věznice, a možnost recidivy trestné činnosti se vzhledem k věku vytrácí. Reálně bylo na základě amnestie z tohoto věkového hlediska propuštěno 5 osob, které v roce 2013 dosáhnou či již dosáhli věku 75 let.

Článek II amnestie. Článkem II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii došlo k zastavení trestních stíhání delších osm let. Motivem zde dle mého názoru byla snaha řešit velmi dlouhá trestní stíhání. Zastavení trestního stíhání, tzv. abolici, obsahují amnestie běžně. Byla obsažena ve všech amnestiích Václava Havla a dokonce v amnestii z roku 1990 bylo určeno, že se zastavují trestní stíhání za činy úmyslné z trestu odnětí svobody do tří let a z nedbalosti do pěti let. Amnestie z roku 1993 zastavovala trestní stíhání u činů úmyslných s trestem do dvou let a neúmyslných s trestem do tří let. Amnestie z roku 1990, 1993 a 1998 obsahovaly i nařízení, že se nemá trestní stíhání vůbec zahajovat pro určené trestné činy, které se staly před vydáním amnestie, ale ještě nevyšly najevo či v nich nebyl znám pachatel a tedy nemohlo být zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby. Nařízení o nezahájení trestního stíhání vůbec amnestie z 1. 1. 2013 neobsahuje.

Zastavením trestního stíhání nezaniká právo poškozených na náhradu škody. Jen se řízení o ní přesune z trestního řízení do řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž se doba trestního řízení od okamžiku, kdy poškozený uplatnil právo na náhradu škody, nezapočítává do promlčení. Není pravdou, že nároky poškozených budou v civilním řízení promlčeny, pokud nebyly promlčeny již v době uplatnění v trestním řízení. Naopak, trestní soudy často v komplikovanějších případech odkazují na náhradu škody v občanskoprávním řízení a přímo ji neřeší.

K tomu lze uvést, že jeden poškozený, který se v kauze tzv. H-systému nepřipojil k zákonu o náhradu škody v trestním řízení, již vyhrál spor o náhradu škody vůči stíhaným manažerům H-systému. Zastupovala jej dr. Marvanová a rozhodoval zde Nejvyšší soud. Podstatou bylo, že soud neuznal námitky žalovaných, že pokud nebudou pravomocně odsouzeni, nemůže civilní soud rozhodnout o náhradě škody.

Dovolte mi, abych se tady na chvilku zastavil. Vysvětluji to, kudy chodím, a myslím si, že stále marně.