Podobnou ambici má přinejmenším část ODS už řadu let, v této vládě se nám dokonce poprvé podařilo prosadit ji do vládního programu. Strážce státní kasy se sice zatím trochu obává, že by takové opatření bylo zásahem do jeho pravomocí, ale věřím, že se nakonec dohodneme. Stanovení maximální možné míry zadlužování totiž není ani v nejmenším namířeno proti němu.

S kým se pravděpodobně nedohodneme, budou zavilí odpůrci limitů, sociální demokraté, jejichž politický marketing je založen na uplácení voličů populistickými předvolebními sliby (to v případě, že nejsou u moci a chtějí ji získat) nebo dokonce sociálními balíčky typu mimořádného zvyšování důchodů a pastelkovného (pokud zrovna u moci jsou a chtějí u ní zůstat). Jen malou útěchou může být, že na podobném typu uvažování nejspíš ztroskotá i nejnovější německo-francouzská iniciativa na evropské úrovni.

Protože už o dluhových brzdách nějakou dobu nebyla řeč, dovolím si pro úplnost připomenout, o co jde. Roste-li výkon ekonomiky, díky daňovým sazbám souběžně rostou také daňové příjmy státu. A naopak. A tak v krizi státu peníze chybí a logicky si je musí půjčit, aby mohl občanům poskytovat služby v té úrovni a kvalitě, na jakou jsou zvyklí. Naopak, když ekonomika roste a státu peněz přibývá, bylo by vhodné neutratit všechno, co stát vybere, a zaplatit z přebytku ty dřívější dluhy. Právě k tomu by měla sloužit smysluplná dluhová brzda - měla by zabránit vládám, aby v době hojnosti všechno rozfofrovaly, a současně v tom, aby se v době nedostatku zadlužovaly víc, než je nezbytné.