Na tom by snad byla i všeobecná shoda, potíž je v tom, že není shoda na tom, za jakých podmínek. Ve vzduchu létají emoce o tom, že církvím musí být vráceno to, co bylo Katolické církvi ukradeno. Problém je ovšem v tom, že „ukradeno“ bylo formou postátnění, a to rakouským císařem Josefem II před 230 lety!

Přistoupit na něco takového by byl neuvěřitelný průlom do restitučních pravidel, neboť dosud byl spodní hranicí pro restituce všeho druhu den komunistického puče – 25. únor 1948. A bylo by dobré, aby jím zůstal a bylo by také dobré, aby církvím byly alespoň částečně zmírněny škody napáchané komunistickým režimem. To ovšem neznamená návrat majetku, který Katolická církev před únorem 1948 nevlastnila, ale pouze užívala. Tedy daleko nejlepším řešením je svěřit tento kdysi církví užívaný majetek do veřejného fondu, který budou spravovat církve společně se státem a jehož výnosy budou použity na činnost církví. To by také znamenalo minimální nároky na státní rozpočet v době druhého kola světové finanční a hospodářské krize.