Měli jsme konkurenceschopný těžký průmysl. O výrobky našich oceláren i Škodovky byl ve světě velký zájem. Rovněž naše zemědělství bylo soběstačné, a to natolik, že jsme byli schopni přebytky vyvážet do Ruska a dalších států, které východní blok podporoval. Školství i zdravotnictví nám mohl leckdo závidět.

Dalo by se tedy očekávat, že po revoluci měl stát odprodáním a řízenou privatizací získat obrovské množství peněz, a rozpočet tak měl být silně přebytkový. Bohužel tehdejší pravicové vlády zvolily variantu divoké privatizace, na níž, místo státu, zbohatlo pár jednotlivců s nulovou morálkou a ostrými lokty. Průmysl byl zdecimován, stejně jako zemědělství. Státní kasa zela prázdnotou. Časem došlo i na další odvětví a obory. Ti, kdož chtěli podnikat slušně, byli umlčeni a skončili na dně Orlíku, v lepším případě v psychiatrických léčebnách, nebo byly dovedeni až k sebevraždě.

V roce 1997 vyhlásila tehdejší vláda v čele s Klausem první balíčky opatření, které měly ekonomiku stabilizovat. Zlepšení situace nastalo na krátkou dobu pod vedením Miloše Zemana. Nicméně jeho následovníci se zaměřili pouze na rozdávání. A to i přesto, že dobře věděli, že není z čeho rozdávat. Schodek v rozpočtu se tak opět začal prohlubovat.