Nevím, zda šlo či nešlo tuto povinnost odmítnout, přesto skeptici již tenkrát upozorňovali na možné ekonomické dopady členství v eurozóně. Oddělení fiskální politiky od monetární přináší pro národní ekonomiky rizika. Pro postkomunistické ekonomiky je taková svázanost přímo ochromující. Platí to ale i obecně pro celý nesourodý hospodářsky spolek, jakým EU je.
V roce 2003 vyslovili v referendu občané souhlas se zněním přístupové smlouvy, tedy i se závazkem přijmout euro. V té době bylo euro stabilní měnou a plnění makroekonomických ukazatelů (maastrichtská kritéria) bylo pro členské země absolutní dogma. Jenže za pár let se kritéria rozvolnila. Protože to potřebovalo Německo a Francie. A za několik dalších let vyšel najevo řecký podfuk. Dnes zcela jasně vidíme, že euro není tak stabilní, jak bylo projektováno, a že EU není schopna uhlídat podmínky jeho stability. Zkrátka eurozóna dnes zdaleka není tou, kterou bývala v roce 2004, kdy jsme do Unie vstoupili.
Pokud se v průběhu hry změnila pravidla tak zásadně (po Řecku vlastně jako by neplatila už žádná), není možné trvat na dohodách, které byly uzavřeny za původních podmínek. Je správné, aby Česká republika požadovala stejnou výsadu, jakou má například Dánsko, Švédsko nebo Velká Británie, a vybojovala si právo rozhodnout o euru lidovým hlasováním. Čeští občané se už několikrát museli uskromňovat, aby se národní ekonomika udržela v jakýchs takýchs mezích. Nikdo nám při tom nepomáhal. Nechme lidi říct, zda chtějí vstoupit do klubu, kde se zodpovědní skládají na nezodpovědné a chudí pomáhají k blahobytu bohatým.
Jiří Oberfalzer
předseda oblastního sdružení
člen regionální rady
senátor PČR
Dále čtěte:
Vláda nás vede do Řecka. To stojí za obstrukci, píše Právo
Paroubek: Řecká krize v nové fázi!
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ods.cz
