Jak potvrzuje předpokládaný vývoj, nezaměstnanost v ČR stoupá. A nejde jen o dopady strukturální krize a finančních pastí nastražených mezinárodním finančním kapitálem. Vinu na tom nese také absence účinného státního vlivu na hospodářskou politiku a její sepětí s politikou zaměstnanosti. Nijak nám přitom nepomohou úvahy či výmluvy, že jinde jsou na tom ještě hůře a že nezaměstnanost v ČR i chudoba občanů je poměrně nízká. Není přece naším cílem přiblížit se těm, kterým se daří hůře! Abychom mohli zodpovědně posoudit naši reálnou situaci, nestačí přece několik málo obecných srovnání se sousedními státy.

Sklízíme i ovoce předchozích diletantských politických kroků, kvůli kterým jsme se v řadě odvětví zbytečně připravili o samoobslužnost regionů i republiky jako celku. A to především v zemědělské prvovýrobě a zpracovatelském průmyslu. Peníze, které mohly sloužit na podporu zaměstnanosti, vydáváme na sociální dávky a udržování krajiny. A potraviny se dovážejí ze zahraničí.

Máme statisíce nezaměstnaných, přesto v průmyslových odvětvích citelně schází kvalifikovaná pracovní síla. Nejde přitom jen o absolventy učňovských oborů – průmysl postrádá také absolventy technicky zaměřených středních a vysokých škol. To vše je důsledkem programové rezignace státu na ovlivňování struktury školské soustavy. A situace je opravdu vážná. Představa, že stát vynaloží další peníze na rekvalifikační programy, je úsměvná, neboť ty nemohou nikdy vyprodukovat plnohodnotnou kvalifikovanou pracovní sílu.