Proto již Adamcova vláda v osmdesátých letech minulého století začala vytvářet finanční polštář pro nezbytnou transformaci hospodářství, která již v řadě zemí za našimi hranicemi probíhala. Někde sociálně citlivěji, jinde s tvrdými dopady.

 

Přišel rok 1989 a s ním politický a majetkový převrat. Tehdejší ČSSR záhy prošla tvrdým ekonomickým i sociálním propadem. Již v r. 1991 klesla průmyslová produkce o 21,6 %, stavební produkce o 27,5 % a produktivita práce o 6,5 %. Naopak spotřebitelské ceny vzrostly v tomto roce o 56,6 %, reálné mzdy klesly o 26,3 % a objevili se první nezaměstnaní. Lidé si měli jen „dočasně“ utáhnout opasky. Nakonec vlastně nic nikde nechybělo, neboť noví přátelé na náš trh dodali nejen své zboží, ale nahradili i naše vývozy do zahraničí.

 

Politické vedení státu si mnoho starostí o budoucnost národa nedělalo. Využívalo pro ně příznivé politické atmosféry a touhy lidí po změně. Rozpustilo státní finanční rezervy, které spolu s diskutabilními výnosy z privatizace (odhaduje se, že stát se zbavil majetku za cca 3 tisíce miliard korun) využívalo m. j. i k částečné eliminaci nepříznivých dopadů na občany. Vlastně si je při špatném vedení státu takto uplácelo a uplácí dodnes. Jenže i tyto zdroje dochází, a tak od roku 1995 stát generuje výrazný takzvaný vládní dluh. („Takzvaný“ proto, že jej nebude splácet vláda, ale občané ČR!) Jestliže v r. 1995 činil tento dluh 214,4 mld. Kč, tak v r. 2012 to již bylo 1.758,9 mld. Kč. Dluh stále roste a vůbec se neumořuje. Jen se splácí úroky věřitelům. Došlo tedy na asociální škrty. Jenže bez vyšší výkonnosti ekonomiky a sociálně spravedlivějšího daňového zatížení fyzických a právnických osob na víc mít nebudeme.

 

K největším likvidacím došlo v primární a sekundární sféře národního hospodářství. Budeme-li sledovat např. vývoj zaměstnanosti za uplynulých dvacet tři let, pak vidíme, že v r. 1990 čítali zaměstnanci 5.351.200 osob a v roce 2012 již jen 3.884.700 osob. Jestliže cca jeden milión osob přešel ze zaměstnaneckého poměru do poměru podnikatelského (OSVČ), pak zde stále máme úbytek na půl miliónů pracovních příležitostí, což „zázračná“ ruka trhu nevyřeší.

 

V zemědělství, lesnictví a rybářství se počet pracovních míst snížil z 633.500 na 102.800. V průmyslu z 2.024.600 na1.185.300. Ve stavebnictví ze 402.500 na 232.200. Přitom např. kdysi velice kritizovaná rozsáhlá státní byrokracie počty zvýšila. A to u veřejné správy z 95.700 na 276.800 zaměstnanců! Vysoký nárůst zaznamenává také peněžnictví a pojišťovnictví, a to z 27.700 na 72.800. Jenže tato odvětví nové hodnoty nevytváří. Jen se zde přerozdělují hodnoty jinde či dříve vytvořené.

 

Svízelná byla a stále je situace v pánevních oblastech. Jestliže v těžbě a dobývání pracovalo v r. 1990 na 186.100 zaměstnanců, v roce 1999 to bylo 64.600, v roce 2008 už jen 40.700 a v minulém roce to bylo pouze 33.500 zaměstnanců. Ještě dnes mám před očima záběry, jak vysocí státní činitelé fárají mezi horníky a slibují jim a slibují. Obecný souhlas bez odporu se zavřením černouhelných dolů v Ostravě a jejich omezením na Karvinsku a Frýdecko-Místecku (v podzemí byly umrtveny obrovské investice a technika) byl zvláštní realitou. Nešlo však o jednorázový akt, jak jsem uvedl, ale o dlouhodobý proces!

 

Na těchto číslech se významně podílí i těžební gigant, firma OKD, která byla zprivatizována i s bytovým fondem. Řešení závazků státu, coby bývalého majitele a zaměstnavatele, se složitě řešilo jak legislativně, tak s novým majitelem. Ten přišel k značnému majetku a nemalým ziskům. Dnes se situace ve světě znovu posunula. Je nadbytek černého uhlí a náklady na těžbu jsou v ČR, díky geologickým podmínkám, vysoké.

 

Bude se tedy znovu propouštět, avšak nikde nebyly vytvořeny peněžní rezervy k podpoře vzniku nových pracovních míst. Ani na straně státu, který inkasoval za prodej, ani na straně nového majitele, který inkasoval řadu let zisky. Nejde mi nyní o odstupné a sociální dávky. Jde mi o vytvoření nových reálných pracovních příležitostí pro nové nezaměstnané, kteří ještě neztratili pracovní návyky. A to nejen ze šachet, ale i z navazujících provozů, které budou snížením těžby ohroženy. Rýsuje se před námi jasný dominový efekt, jehož klátící se kostky dopadnou až na pokles kupní síly, prodeje zboží a služeb, HDP…

 

Jedním z úkolů státu je zajišťovat rovnoměrný rozvoj jednotlivých regionů s cílem zabezpečit solidaritu prosperujících oblastí s těmi, které jsou v problémech. Severomoravský kraj byl ve své době tahounem naší ekonomiky. V něm vytvořený produkt sloužil celé zemi. Dnes je doba, kdy jeho část, Moravskoslezský kraj, potřebuje pozornost Vlády ČR, pomoc státu i EU. Vymlouvání se na krizi neobstojí, neboť právě tuto neustálou deklaraci krize někteří zneužívají k vyšším ziskům. Je třeba využívat všech legislativních, rozpočtových a motivačních prostředků a procesy organizovat. Od nejnižší po nejvyšší úroveň.

 

Pravicové vlády nechtěly řešit nezaměstnanost prostřednictvím regulačních mechanismů či zkracováním ročního fondu pracovní doby, který představuje v ČR téměř dva tisíce hodin, ale ve vyspělých státech Evropy jen 1,5 až 1,7 tisíce hodin. Přitom mzda je v těchto zemích podstatně vyšší než v ČR! Jsem přesvědčen, že nazrál čas k vypracování a realizaci komplexního celonárodního programu zaměstnanosti, ve kterém najdou své místo všechna ministerstva, ale i kraje a obce. Lidi musí uživit jejich práce, ne sociální dávky!

 

Miroslav Opálka, poslanec Parlamentu ČR zvolený za Moravskoslezský kraj a místopředseda stínové vlády KSČM pro sociální strategii