Nedávno jsem studentům na právnické fakultě zadal seminární práci s úkolem identifikovat mezi rokem 1648 (konec Třicetileté války) a rokem 1938 (začátek II. světové války) ta období, kdy se v Evropě neválčilo. Výsledek jejich rešerše předčil i ta moje nejděsivější očekávání. Studenti začali svoji zprávu konstatováním, že k tomu, abychom vůbec nějaké evropské mírové období našli, musíme vyloučit nejen občanské války, ale také území Balkánu. Poté do tzv. Vídeňského kongresu (1815) identifikovali tři období míru v délce 7-9 let, v následujících cca 180 letech pak další tři období, tentokrát v délce cca 10-25 let; dohromady nějakých 80 let míru na 210 let válek.

Po II. světové válce konečně politické elity západní Evropy (Schuman, Adenauer, De Gasperi) splnily roli skutečné elity: nezopakovaly chyby po I. světové válce (reparace uložené Německu, vedoucí k ekonomické depresi, jež – vulgárně zestručněno – připravila podmínky pro nástup Hitlera k moci), nešly cestou zadupání poraženého do země, nezneužívaly německou otázku pro laciné politické body doma (jako dosud někteří u nás), ale odvážně nasměrovaly Evropu na cestu mírové spolupráce, postavené na jednoduchém principu: propojením ekonomik skrze volný pohyb zboží (uhlí a ocel na prvním místě), služeb, pracovní síly, ale zejména investic se stane další válka nereálnou; slovy Schumanovy deklarace (1950), „solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná.“ Dosavadních více než 65 let míru v Evropě (ovšem bez započtení okupací Maďarska a Československa Sověty za železnou oponou) tak nejen potvrdilo správnost Schumanovy vize, ale hlavně představuje bezprecedentní období míru v dějinách Evropy, období, kterého si ale zjevně příliš nevážíme. Zpochybňovat tváří tvář těmto historickým faktům zásluhy poválečné evropské integrace, dnes představované Evropskou unií, o mír je proto vrchol nevkusu a známka historické ignorance. Je to jako popírat holokaust.