Nedávno jsem studentům na právnické fakultě zadal seminární práci s úkolem identifikovat mezi rokem 1648 (konec Třicetileté války) a rokem 1938 (začátek II. světové války) ta období, kdy se v Evropě neválčilo. Výsledek jejich rešerše předčil i ta moje nejděsivější očekávání. Studenti začali svoji zprávu konstatováním, že k tomu, abychom vůbec nějaké evropské mírové období našli, musíme vyloučit nejen občanské války, ale také území Balkánu. Poté do tzv. Vídeňského kongresu (1815) identifikovali tři období míru v délce 7-9 let, v následujících cca 180 letech pak další tři období, tentokrát v délce cca 10-25 let; dohromady nějakých 80 let míru na 210 let válek.
Po II. světové válce konečně politické elity západní Evropy (Schuman, Adenauer, De Gasperi) splnily roli skutečné elity: nezopakovaly chyby po I. světové válce (reparace uložené Německu, vedoucí k ekonomické depresi, jež – vulgárně zestručněno – připravila podmínky pro nástup Hitlera k moci), nešly cestou zadupání poraženého do země, nezneužívaly německou otázku pro laciné politické body doma (jako dosud někteří u nás), ale odvážně nasměrovaly Evropu na cestu mírové spolupráce, postavené na jednoduchém principu: propojením ekonomik skrze volný pohyb zboží (uhlí a ocel na prvním místě), služeb, pracovní síly, ale zejména investic se stane další válka nereálnou; slovy Schumanovy deklarace (1950), „solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná.“ Dosavadních více než 65 let míru v Evropě (ovšem bez započtení okupací Maďarska a Československa Sověty za železnou oponou) tak nejen potvrdilo správnost Schumanovy vize, ale hlavně představuje bezprecedentní období míru v dějinách Evropy, období, kterého si ale zjevně příliš nevážíme. Zpochybňovat tváří tvář těmto historickým faktům zásluhy poválečné evropské integrace, dnes představované Evropskou unií, o mír je proto vrchol nevkusu a známka historické ignorance. Je to jako popírat holokaust.
Říká se, že zatímco politik hledí k nejbližším volbám, státník hledí k nejbližší generaci. V dobách voleb bychom si tento rozdíl měli zvlášť připomínat. My máme to štěstí, že Schuman, Monet, Adenauer, De Gasperi a další nebyli populistickými politiky, ale státníky, kteří demokratické Evropě zajistili mír. Nobelova cena za mír patří hlavně jim.
Psali jsme:
_636020292280964404.jpg&id=114213)
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz
