Paroubek: Církve by si měli připomenout evangelium. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu

Vážený pane předsedající, vážený zbytku vlády, dámy a pánové, již třikrát jsem vystupoval ve třech čteních zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a vznesl jsem celou řadu argumentů proti přijetí tohoto návrhu zákona.

Stejně tak moji četní kolegové z opozičních lavic. Z vládních lavic se ozývalo unisono zlehčování právních a dalších věcných argumentů opozice. Příkladem toho bylo předl chvílí vystoupení pana zpravodaje k zákonu. Nemluvím pochopitelně o argumentech typu křížových výprav či inkvizičních čarodějnických procesů a autodafé. Mluvím o zcela racionálních argumentech, kterých tady byla předložena celá řada.

Je málo návrhů zákona, které vzbuzují takový odpor významné většiny české veřejnosti, průřezově všemi třídami a vrstvami české společnosti, jako je právě návrh tohoto zákona.

Církve si před pár dny postěžovaly, že opozice vyvolává svým vystupováním protináboženské nálady. Mají do jisté míry pravdu, pletou si však příčinu a následek. Příčinou přece není protináboženský zápal opozice či její významné části nebo dokonce národně socialistických poslanců. To prostě odmítám.

Církve /a nebudu již mluvit o té jediné, která je nesporně iniciátorkou jednotného postupu všech církví v této věci, který je vítán současnou pravicovou vládou/, tedy přesněji jejich vedení, se vydaly cestou, kterou poměrně přesně vyjadřuje jedna pasáž, jedna věta z evangelia sv. Matouše: Nemůžete sloužit Bohu a mamonu.

Katolická církev se při jednání se státem opírá o dvoutisíciletou tradici a zkušenost, když jednání podobného typu vede systémem postupných kroků a s časovými přestávkami. Zejména pak má-li církev v jednání za partnera republikánský režim, může s přehledem po nějakých 12 až 15 letech počítat s významnou /vlastně téměř stoprocentní/ obměnou členů vlády, poslanců zákonodárných sborů i vysokých úředníků. Není tedy kontinuita znalostí, nikdo z dnešních politiků již neví, co bylo například v letech 1990 až 1991.

Chci v této souvislosti připomenout, že ve velmi významném rozsahu stát již vydal katolické církvi majetek zejména církevních řádů v letech 1990 a 1991. Tak například František kardinál Tomášek, arcibiskup pražský a primas český, vyjádřil v reakci na schválení výčtového zákona Federálního shromáždění Československé federativní republiky 1. června 1991, kterým se restituovaly majetky církví, zejména církevních řádů a náboženských společností, poděkování, a reagoval jednoznačně.

Připomenu, že v letech 1990 a 1991 bylo do vlastnictví katolické církve, zejména církevních řádů a kongregací, zákonem převedeno asi 170 komplexů. A nejednalo se o komplexy ledajaké. Jeden příklad mohu uvést, sám jsem tam chodil do Ostrovní ulice do školy. Je to komplex objektů, ohraničený dnešní dostavbou Národního divadla a ulicemi Národní a Ostrovní. Jednalo se zejména o budovy, kde sídlily církevní řády a opět v nich tyto řády působí.

Arcibiskup pražský, hlava katolické církve v Čechách a na Moravě, František Tomášek, státu za tento dar v srpnu 1991 poděkoval - jak již jsem řekl - a sdělil, že další majetky už katolická církev žádat nebude. Prohlásil doslova: To je poslední nárok, který církev vznáší. To je poslední nárok, který církev vznáší.

Nemám důvodu zpochybňovat upřímnost tehdejších slov pana kardinála. Jeho role v dějinách národa je nezpochybnitelná. Patří k těm nemnoha mužům z nejvyšší katolické hierarchie, kteří mají trvalé místo v srdcích našeho národa. Jeho přístup k řešení společenských otázek ovšem charakterizovala na jedné straně zásadovost postojů. Bývalý režim si byl vždy vědom, že kardinál Tomášek je jeho zarytým odpůrcem. Na straně druhé však pro něj byla charakteristická umírněnost a střízlivost. Ta střízlivost a umírněnost jeho nástupcům ve vedení katolické církve v Čechách a na Moravě dnes chybí. Jemu šlo po pádu komunistického režimu o skutečnou obnovu své církve a duchovní obnovu naší země. Věděl, že majetek a finanční zabezpečení jsou pro církev důležité, ale ne rozhodující. Rozhodující jsou vždy lidé.

Církve dnes unisono mluví o protináboženské náladě v zemi. Myslím, že celá věc není zdaleka ještě u konce. Projednávání zákona se ještě povleče a zákon vzbuzuje velké pobouření. Lidi nutně musí popuzovat, že církve se dožadují na svém národu reparací. A není to nikdo jiný nežli český národ, kdo je bude platit. To vše v situaci, kdy se rozpočtové škrty nezastavily ani před těmi nejubožejšími z ubohých. Důchodci s nejnižšími podprůměrnými důchody dostanou přidáno v příštích třech letech jen pár korun. Jejich i tak ubohé reálné důchody ještě klesnou.

Každý den česká média přinášejí ukázky ze života zdravotně postižených, tedy těžce zdravotně postižených. Trvale se snižují příspěvky zdravotně postiženým. Posudkové komise jim svými rozhodnutími snižují stupeň zdravotního postižení a samozřejmě výši příspěvků od státu, což tisíce těchto lidí vrhá na tenké rozhraní mezi existenci a neexistencí, mezi životem a smrtí. Odsuzuje je a jejich rodiny k živoření. Tento Drábkům lurdský zázrak uzdravení se tedy vůbec nepovedl.

A do toho přicházejí církve se svými nehoráznými majetkovými a finančními požadavky - ber kde ber. A ještě se pohoršují nad kritikou ze strany opozičních poslanců. Posloužím pánům ještě jiným citátem z evangelia sv. Matouše: Jak to, že vidíš třísku v oku bratra svého, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?

A pro vedení nekatolických církví ještě dodám slova Mistra Jana Husa: Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla (zledovatěla?) touhou po bohatství.

Ve zbývající části svého projevu se zaměřím na podstatu své kritiky, jak jsem ji vyjádřil k tomuto návrhu ve třech svých předchozích projevech ve Sněmovně. Je dobré si připomenout zejména všechny nepravdivé nebo hrubě zkreslující argumenty předkladatelů v důvodové zprávě a podporovatelů zákona.

1. Předkladatelé zákona tvrdí, že není možné určit přesně rozsah majetku, který bude církvím vydán. Nehodlají to před přijetím zákona ani učinit. A na druhé straně příštích třicet let nehodlají nic změnit na vyplácené výši reparací ze státního rozpočtu. Zmíněná výchozí částka 59 mld. korun, což s promítnutím ceny peněz může být až 100 mld. korun v příštích třiceti letech, je vskutku nehorázná.

Rozsah údajně nahrazovaného majetku katolické církve je značně vyšší nežli v roce 1948 uváděl arcibiskup Beran v souvislosti s revizí pozemkové reformy z počátku první republiky. Podle arcibiskupa Berana ubylo na církevním majetku v důsledku pozemkové reformy 30 tis. ha zemědělské a 10 tis. ha lesní půdy.

V důvodové zprávě k tomuto zákonu se ohledně základu poskytování náhrady ale uvádí, že zemědělské půdy bylo 72 202 ha, lesní 181 326 ha. Z toho plyne, že se nám ta půda oproti jistě ne podceněným číslům arcibiskupa Berana, tedy oproti jeho odhadům, trochu rozmnožila. Myslím, že o pár desítek tisíc hektarů. To je kardinální chyba vládního návrhu.

Cílem české pravice /a já se nad tím nijak zvlášť nepohoršuji/ je nalézt pro svou politiku konzervativní ideové zázemí právě v katolické církvi, která by vytvořila vlastní doménu, jakýsi stát ve státě, opírající se o svůj majetek, školství, nemocnice, zařízení sociální péče /pokud jde o školství, nemocnice, zařízení sociální péče, ani s tím nemám problém/ a také hospodářská zařízení, která by ještě po třicet let byla podporována výplatou reparací ze státního rozpočtu.

Takováto představa spolupráce, blížící se partnerství trůnu, tedy konzervativní vlády, a oltáře, provází vládní návrh.

2. Smlouvy přitom mají být nevypověditelné, což omezuje právo budoucích parlamentů ČR o těchto věcech vůbec rozhodovat. Uplatňovat tedy suverénní vůli lidu. O to více by vláda měla dbát o kompromisní řešení, přijatelné také pro opozici, anebo alespoň pro její významnou část. Opozice ve své podstatě a většině nezavrhuje přitom myšlenku restitucí církvím jako takovou. Proto jsem učinil tak ostrou výhradu ve svém vystoupení předchozím vůči diskusnímu příspěvku paní ministryně.

Smlouvu s katolickou církví bude schvalovat Vatikán, což by ani stará habsburská monarchie v rámci své vnitřní suverenity nikdy nepřipustila. Je to nehorázné a ponižující pro republiku.

3. Vládní koalicí byl striktně odmítnut požadavek, aby o takovém masivním majetkovém přesunu a obrovském finančním transferu, zatěžujícím po 30 let daňové poplatníky, rozhodovali občané celostátním referendem.

4. Pokud se někdo chce na věci dívat trochu objektivně, musí konstatovat, že ani z právního hlediska se nejedná o restituce, tedy návrat ke stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Na řešení tohoto problému nelze použít jindy výstižnou zásadu, co bylo komunisty ukradeno, musí být navráceno. Pokud by cílem tohoto zákona mělo být obnovení částečné nebo úplné stavu před únorem 1948, musel by se majetek, užívaný katolickou církví, stát znovu majetkem veřejným, a také být k veřejným účelům užíván. Stát by musel hospodaření s ním kontrolovat, jako tomu bylo za staré monarchie, za první, druhé, třetí republiky, tedy až do února 1948. Nejde tak o odstranění křivd, způsobených komunistickým režimem. Katolická církev má také získat majetek nebo náhradu za něj, který jí nikdy nepatřil, ani v době 1. republiky. Ba dokonce ani před první pozemkovou reformou. Jedná se o opatření, neodpovídající standardům a historickému vývoji v Evropě.

5. Připravovaná úprava má otevřít cestu k tomu, aby český stát byl na základě tohoto zákona poháněn k odpovědnosti na tvrzení neplnění zákonů a smluv, protože mu může být vytýkána nerovnost zacházení s různými subjekty ve vztahu k uspokojení jejich restitučních nároků. Jinak řečeno, s různými okruhy restituentů v případě uplatnění tohoto zákona by bylo nakládáno velmi rozdílně.

6. Katolická církev v minulosti neměla v Československém právu právní subjektivitu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu. Tento majetek sloužil po reformách Josefa II. veřejným potřebám. Naopak nekatolické církve a denominace měly malý nemovitý majetek, ale byly subjekty soukromého práva.

7. Důvodová zpráva k zákonu tvrdí, že 60 let, tedy od doby platnosti tzv. církevních zákonů z roku 1949, byly církve závislé finančně na státu, což má tento zákon změnit. Ani toto není pravda. Ještě před dobou platnosti komunistických církevních zákonů stát financoval církve také tzv. kongruovými předpisy.

Veškerá právní úprava, týkající se katolické církve, vycházela z toho, že státu patří spolurozhodování jak o majetkových, tak o personálních otázkách církve.

Znovu toto bylo potvrzeno ve smlouvě mezi československou vládou a Vatikánem, zvané modus vivendi, z roku 1928.

Již dokonce v zákonu číslo 50/1874, tedy v době hluboké Rakousko-uherské monarchie, se postavení katolické církve označuje jasně jako postavení, cituji, privilegované veřejné korporace. Jinak řečeno, zákon tehdy odmítl v roce 1874 přiznat katolické církvi postavení privátní korporace, což by mohlo následně znamenat volnou dispozici s majetkem z její strany. A to habsburský stát prostě nepřipustil.

8. Zákon předložený sněmovně se hlásí k restitučním principům a předstírá, že katolická církev dříve neomezeně disponovala soukromým majetkem, který jí byl odebrán.

9. Podle již zmíněného arcibiskupa Berana, onoho vyjádření z roku 1948, bylo před pozemkovou reformou z let 1918 - 19 v Čechách a na Moravě zemědělské půdy, myslím tím té církevní, cca 50 tisíc ha, lesní cca 150 tisíc, drobné zemědělské a lesní půdy cca 10 tisíc ha, čili souhrnně 210 tisíc ha.

Je potřeba říci že pokud jde o půdu, která je v tomto zákonu, tak ta představa je mnohem vyšší. Upřímně, pokud jde o vyjádření některých mých kolegů, kteří se obávají vysokého vlivu katolické církve v budoucnosti, nepřiměřeného vlivu ultramontánního katolicismu u nás se vůbec nebojí. Pokud katolická církev nebude pracovat především pro obyčejné lidi, věřící i nevěřící, jako je tomu po celém světě, nejen rozvojovém, ale po celém světě, bude dále rychle ztrácet vliv. Vliv církví u nás ostatně taje jako sníh na letním slunci.

Myslím, že z provedené analýzy je jasné, proč nemohou národní socialisté podpořit předložený návrh zákona. Děkuji za pozornost. (Potlesk)